Jak se malá Helenka naučila uklízet

Tohle je zatím poslední dílko z mé tvorby. Příběh inspirovaný životem.

Helenku se  maminka odmalička snažila vést k pořádku. Vždycky milovala pořádek. Dcerka po ní tuto bohulibou vlastnost nezdědila. Byla extrémní bordelář. Už v  dětském věku z ní byla maminka zoufalá. Nebyla schopná si uklidit hračky, bylo jí jedno, že má šatičky špinavé a co víc – často si je dokonce oblékla naruby. Maminka byla bezradná, ale vždycky po ní všecky hračky uklidila.

Tatínek byl smutný, že je smutná maminka, ale že Helenka neuklízí, to mu bylo tak nějak jedno. Sám si na pořádek nikdy moc nepotrpěl. Přesto uznal, že holčička, a tedy budoucí hospodyňka, se přece musí naučit držet své věci v čistotě a pořádku. Lámal si hlavu, až na to přišel. „Vždyť je to úplně jednoduché!“, řekl si. 

Když toho dne přivedla maminka Helenku ze školky, Helenka jako obyčejně roztahala všecky svoje hračky po celém bytě. Maminka si jen povzdechla, nejednou se stalo, že se o ně někdo přerazil a večer se budou muset zase uklidit a bude to jen na ní. Odevzdaně šla připravovat večeři.

Mezitím se tatínek vrátil z práce se záludným výrazem na tváři. Večeře byla znamenitá, i když trochu pokažená tím, že tatínek zakopnul o plyšového medvídka a rozlil přitom mísu s polévkou, která ho opařila. Druhé jídlo proběhlo bez potíží.

Po večeři byl čas jít spát. Tedy pro Helenku. Maminka spustila obvyklé litanie prosby: „Helenko, vždyť panenky pláčou a chtějí spinkat ve svém domečku! Chudák (rozšláplý) medvídek, jak smutně kouká!“ Jenže Helenka to nechápala. Dobře věděla, že panenky nemůžou plakat a medvídek smutně koukat. Asi byla cynik.

Tatínek se však usmál a vesele mrkl na maminku. Obrátil se k Helence a řekl jí: „Naučím tě zábavnou hru!“ Na to Helenka samozřejmě slyšela. Hrála si ráda. Ta „hra“ se jmenovala „Vezmu - hodím“ a měla velice jednoduchá pravidla. Stačilo co nejrychleji naházet všecky hračky do krabic a ty pak schovat pod postel. Hra se Helence okamžitě zalíbila a ani jí nenapadlo, že  vlastně uklízí.

Dá se říct, že tatínek problém vyřešil. Snad aspoň částečně. Jednou přijdou školní povinnosti a Helenka nebude moct sešity házet, nebo což teprve, až bude uklízet umyté nádobí. Radši, aby si koupila talíře a hrnky z umělé hmoty.

Ten večer ale byli všichni spokojení. Helenka, že si pohrála. Tatínek byl pyšný sám na sebe. A maminka měla radost, že bude mít konečně čas pořádně vyluxovat.

Neděle, 9.5.2010, něco k půlnoci

Pop art na druhou

Začalo to vlastně vcelku nevinně. V metru na stanici Pražského povstání je obrovská upoutávka na nějakou akci související s Beatles - Opening Concert "Beatles Night" v podání orchestru v Obecním domě. Každý den jezdím kolem, ale stejně jsem dosud nezaregistrovala, co je to za akci. Naštstí je tu strýček Google. Nejvíc mě na tom billboardu upoutaly obrovské černobílé obličeje mých čtyř hrdinů z mých mladých let. Dále jsem tyto xichtíky viděla na čísi tašce. Zkrátka jsem zatoužila to tom, taky mít tuhle čtyřku v popartovém provedené. Ne, že bych jejich obrázků snad měla doma málo. Nedávno jsme jich se sestrou napočítaly po celém bytě 11. Ale to už teď neplatí.

Věděla jsem, že tyto obličeje pocházejí z obálky desky „A Hard Days Night“, ale celý večer mi zabralo, než jsem našla ty čtyři pravé. Pak už zbývalo jen zadat příkaz „Vytvořit plakát“ v nejnovější verzi kreslícího programu Gimp, který je mimochodem verze od verze horší a horší, ala zase je legálně zdarma. Tato funkce odstranila všechny barvy až z Beatlesáků zbyly jen černé hlavy s bílými konturami. Moc pěkné a připomíná to 60. Léta, což bylo mým cílem. Vytiskla jsem je a pozadí vykreslila výraznými barvami. Nakonec jsem je rozvěsila u ségry v pokoji, stejně jako x fotek mých kamarádů.

Když se sestra následujícího dne vrátila, zjistila, že v JEJÍM pokoji zase visí MÉ fotky. Jenže já svůj pokoj nemám, takže se s nimi musí smířit. Co se jí líbilo, byly pop artové obrázky Beatles, její, zdá se, nejoblíbenější skupiny.

Další den se vymluvila, že je jí zla a nemůže do školy. Odpoledne po návratu domů z práce jsem zase koukala já. Půlka stěny nad její postelí byla polepena jejími novými popartovými obrázky. Nejčastěji plagiáty Andyho Warhola – Jackie Kennedy modrá a zelená, slavný Banán, Marilyn… dále tam hýřiy barvami Mickeymouse a nějací komixáci. Úplně nahoře na čestném méstě viseli sestřini nový popartoví Beatles – barevné půlky jejich obličejů na A4. Krása na pohled. I přesto, že to jsou je kolorované obrázky z černobílé tiskárny. K ségřiným stávajícím černobílým Marlonům, Hendrixům a 3 Sezonám v pekle se barevné akcenty skvěle hodí.

 

20/3/2010

Jenže zatím jsem se pop artům nevěnovala. Od té doby, co jsem nastoupila do práce jsem se vlastně nezabývala ničím, co mám ráda. Snažím se teď hlavně připravovat na přijímačky. Na konci června mi končí v Telefónice smlouva a už teď mě to tam tak štve, že ji nebudu obnovovat - pokud mě dřív nevyhodí sami. Ne, že bych byla líná pracovat. Ona tam totiž žádná práce, kterou by mi mohli přidělit, většinou není. Proto většinu času hypnotizuju hodinky a snažím se je přinutit, aby šly rychleji. Nějak to nezabírá.

Dodatek 18/5/2010

Původně jsem to sem opravdu chtěla přidat hned po napsání....

Milý Deníčku…

Opravdu už si připadám, jako bych si sem psala deník. Ale co na tom – vždyť „blog“ je vlastně složenina dvou slov: „web“ a „log“, takže blog je vlastně takový deníček po síti.

Značnou část tohoto víkendu jsem „věnovala umění“. Ano, chvíli jsem si připadala jako umělkyně. Začalo to tím, že jsem nakreslila dva obrázky.  Na obou byly kočky a oba byly obkreslené z něčeho, co mě zaujalo. Ten první, z výlohy jednoho obchodu na Václavském náměstí, byl černobílý a inspirovaný šedesátými léty, obrázek číslo dvě byl jsem obkreslila z obalu knížky „Breakfast at Tiffany’s” . Holly Golightley na něm seděla se svým kocourem.

Kreslení mě přivedlo k tomu, abych si zase jednou vytiskla  pár fotek na naší nové černobílé tiskárně a přizdobila s nimi byt. Toho, kdo mě již někdy poctil svou návštěvou, fotky nalepené na stěnách a na lednici možná lehce šokovaly.  Moje domácí galerie čítá všecko možné i nemožné plakáty mých oblíbených skupin počínaje, fotkami kamarádů konče. A mě se to líbí. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak si vyzdobit byt.

Když jsem vytiskla fotky, napadlo mě trochu si zaexperimentovat. A tak jsem objevila „pop art“. No, vlastně to byl spíš Andy Warhole o nějakých těch padesát let před mnou, ale dnes jsem ho objevila já pro sebe.  Abych to zkrátila, na lednici nám teď visí přibližně tohle:

Bohužel nemám barevnou tiskárnu, tak jsem musela tisknout černobíle a pak přišly na řadu pastelky.

Výsledek, doufám, stojí za to. Ale největší radost mám z toho, že jsem za tento víkend udělala něco, z čeho budu mít radost ještě dlouho. Propadla jsem kouzlu pop artu!!!!!

7/3/2010

 

 

Když se spojí 3 dlouholeté lásky najednou – The Sims, Titanic a šaty…

Napadlo mě, že bych si na YouTube mohla zadat heslo „The Sims“, s tím, že se nechám překvapit, co z toho bude. Mezi prvními odkazy byl jeden, co mě obzvlášť zaujal – „Titanic“. Protože se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších filmů, rozhodla jsem se, že se podívám, jak vypadají Jack a Rose z Krasohlídkova (Pro nezasvěcené Simské město). Vypadají jako Simíci, to by jeden neřek’, že? Ale „Rose“ a „Jack“ jsou si celkem podobní.

Tohle video na YouTube je docela na dlouho a je rozkouskované do mnoha pokračování. Někdo si dal strašnou práci s tím, že udělal celý Cameronův film se Simíky. Doslova. Jistě, že je trochu zkrácený a ve hře Sims úplně dokonalý hraný film nikdy nevytvoříte. Do konce použili originální anglický dabing a to mě nejvíce  inspirovalo k napsání tohoto článku. Sledování mě po nějaké době přestalo bavit. Dokonce mě omrzel i ten dabing. Koukat se na Simíky, jak chodí po Titanicu a občas pohodí hlavou, či máchnou ručičkou,pro mě rozhodně není zábava ne celé odpoledne. Když si ale si představím, kolik to autorovi muselo zabrat času. Klobouk dolů! Myslím, že výsledek stojí za to. Opravdu využil všechny omezené možnosti, které hra The Sims 2 poskytuje, jak nejlépe mohl.

Vzpomněla jsem si, že před devíti lety – to mi bylo jedenáct – jsem na tomto filmu (teď myslím originál) úplně ujížděla a pouštěla jsem si ho každý den. Když jsem se učila na přijímačky na gympl a týden jsem byla doma, pustila jsem si Titanic jeden den dokonce třikrát. Určitě vás napadne, že jsem byla po uši zblázněná do Leonarda DiCapria. Nicméně tomu tak nebylo. Zamilovaná jsem byla. Jenže do secese a Rosiných hadříků. Všechny jsem si pečlivě překreslila na papír, který jsem pak někde ztratila, ale stejně. Všechny její šaty byly moc krásné. Studovala jsem je celé hodiny – jejich barvy, střihy. Ještě dnes bych dokázala říct, jaké šaty měla Rose na sobě v té, či oné scéně. A to jsem Titanic neviděla nejméně pět let. Až dnes tu Simáckou verzi. Ve všech scénách měla Rose správné šaty. Protože jsem si kdysi stáhla do Simíků 2 všecky možné Rosiny šaty, které byly na internetu k dispozici, vidím, že takto zamilovaná rozhodně nebudu sama.

Opravdu bych si přála si aspoň na chvíli některé               z těch nádherných šatů obléct a vyfotit se v nich. A musím se i na hraný film podívat v angličtině. Protože anglicky               jsem to ještě neviděla. Jen jedna věc mě na Cameronově filmu trochu štve, a je to konec. Proč ta stará paní pro všecko na světě hodila ten náhrdelník do oceánu? To ho nemohla podarovat tomu lovci pokladů? Tenhle film by si zasloužil takový konec. V kině by to bylo rozplakalo ještě víc lidí. A mě u televize určitě taky.

Jak jsem už zmínila, na světě nejspíš žije pěkných pár bláznů do filmu Titanic a já se hrdě hlásím mezi ně!

prožito, vymyšleno a napsáno 7. března 2010

Jsem zpátky, přátelé!!!

Tak, a dneska to konečně rozlousknu a dám sem  články, které jsem napsala na začátku března!!! Protože jsem je sem měla dát už dávno, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Ten čas toto jaro letí nějak moc rychle.

A takhle to tedy se mnou vypadalo ani ne tři měsíce nazpátek. Myslím, že jsem byla mnohem veselejší, bezstarostnější a naivnější. Posuďte sami!

Koukám, že jsem na blog neměla už skoro měsíc čas

Dneska jsem oficiálně přišla o status studenta na Karlově univerzitě v Praze. Věděla jsem, že se to stane a vlastně jsm si to tak naplánovala už dávno. Mám opravdu velké štěstí, že se mi už před měsícem podařilo najít práci. Či spíše si mě ona práce našla sama.

Na lednovém plese se mě má bývala spolužačka Petra zeptala, jestli bych nechtěla brigádu v O2, na tři dny v týdnu, 5-6 hodin denně a že bych tam navíc mohla chodit, jak bych chtěla. To se mi líbilo, a proto jsem se rozhodla jít do toho. Až později jsem se dozvěděla, že výraz "chodit, jak bys chtěla" byl míněn doslova doslovně - v noci, o víkendu... Ale stejně budu nejčastěni chodit přes den. I když, uvidíme...

Nejdřív jsem tedy byla jako brigádník. Jenže jsem si zjistila, že jako budoucí nestudent bych buď 1) musela mít práci, nebo 2) měla povinnost jít na pracovní úřad. Tak jako tak bych stejně musela platit zdravotní a sociální pojištění, jako každý. S druhou variantou jsem počítala vlastněn už od konce září. Když se mi ale naskytla možnost, abych v O2 zůstala na plný úvazek, neváhala jsem ani minutu. A tak už nejsem student, ale řadový zaměstnanec. Alespoň do konce června. Od září, doufám, začnu zase studovat. Tentokrát na škole, kde se budeme skutečně něco učit. Co budu dělat mezitím, je ve hvězdách.

Protože se mi však nelíbí status "zaměstnanec" (ještě se tak necítím, přijdu si na to hrozně mladá), budu odteďka říkat, že jsem "umělkyně". To může být každý, ať už mu to něco vydělává, nebo ne. Hraju na kytaru a kreslím. A o tom to je. Jsem umělkyně!

Možná vás bude zajímat...

Ve středu 24. února jsme s Lenkou a Miladou šly na koncert Sto zvířat do Paláce Akropolis. "Zvířátka" se nám moc líbila. Jenom slečna šatnářka nás trošičku naštvala.

Předmět: stížnost na obsluhu v šatně

Datum: 25.2. 2010, 00:35 - před 2 dny

Dobrý den,

do Vašeho klubu chodím na koncerty opravdu ráda. Včera (24.2) jsem se například zúčastnila skvělého vystoupení kapely Sto Zvířat. Co mě však nemile překvapilo, byla velice neprofesionální obsluha v šatně. Za mikinu nacpanou v rukávě mi ta slečna naúčtovala částku jako za další věc. Platila jsem tedy 20 Kč místo deseti. Nejde mi o ty peníze, ačkoliv když si tedy účtujete za kus, měli byste to tam mít viditelně napsané, pak by bylo všecko v pořádku. Chci si stěžovat přímo na tu ženu. Dělalo jí vysloveně škodolibou radost, že tu mikinu objevila. Požádala jsem ji totiž, aby zkontrolovala, jestli v tom rukávu opravdu je a poté se škodolibým výrazem prohlásila, že kdybych mlčela, tak by na ni nepřišla. Vzápětí ale vítězoslavně dodala, že rukávy vždycky kontroluje. Byla jsem tak rozčilená, že jsem lístek od šatny strčila do peněženky a odešla na koncert. Později mi ale došlo, že jsem měla chtít lístky dva. Nevím, jestli počítáte tržbu z šatny podle lístků, ale pokud ano, tak si taková povedená slečinka může za několik večerů přijít na nemalé dýško. Každopádně mi vyloženě přišlo, že si ty peníze strčí do kapsy. Její jméno bohužel neznám, ale má černé vlasy po ramena a ofinu a na sobě měla oranžovočervené triko s černým nápisem. S její službou jsem byla velmi nespokojená nejen já, ale i mé dvě kamarádky.

Žádám od Vás aspoň omluvu za chování vaší šatnářky

S pozdravem

Martina Teislerová

Předmět: RE: stížnost na obsluhu v šatně

Datum: 26.2. 2010, 10:13 - včera v 10:13

Vážená paní Teislerová
Samozřejmě se Vám,omlouvám.Zda se za každou věc uloženou do šatny má platit by se asi dalo diskutovat,ale u nás
to rozhodně běžné není,tedy máte pravdu že jste platila víc než měla.Z Vašeho e-mailu je mi však jasné,že o peníze nejde.Slečna kterou popisujete nám pouze brigádně pomáhá při koncertech které jsou vyprodány,doposud na její chování nebyla žádná stížnost,ale bohužel z praxe vím ,že většina lidí raději nic neřekne.Vaše upozornění je pro mne velice cenné ,protože provoz Paláce Akropolis je velký a náročný.Program připravujeme pro návštěvníky a podílí se na něm řada lidí.Bohužel přes veškerou snahu se celkový dojem dá pokazit takovouto nepříjemností.
Slečnu upozorním,že postupovala nesprávně a její přístup je neakceptovatelný.Pokud budete mít jakýkoli problém,při návštěvě Paláce Akropolis,neváhejte se obrátit na vedoucí provozu(musí být přítomen vždy),popřípadě pořadatele akce,nebo písemně na mou adresu michael.sanda@palacakropolis.cz. Jak je patrné z adresy jmenuji se Michael Šanda,mám na starosti provoz Paláce Akropolis(především bary),tedy pokud budete mít cestu kolem,přeplatek vám vrátím a rád Vás pozvu na účet podniku na drink.Ještě jednou se omlouvám

 

Když se mi něco nelíbí, tak se ozvu. Na to mám přece právo ne? Slečna ze šatny mě skutečně vytočila. Nedokážete si představit, jakou mi  ta omluva udělala radost. Skákala jsem po bytě a křičela: „Hurá!!“. Vypadá to, že slušnost mezi lidmi ještě tak docela nevymřela a to je moc dobře. Možná vás napadne otázka, jestli si opravdu půjdu vyzvednout přeplatek (1o Kč) a dám si drink na účet podniku. Řeknu narovinu, že ne. Ale je to od nich milé, že?

Mechanický pomeranč

Tenká kniha od britského spisovatele A. Burgesse je vyprávěna z pohledu hlavního hrdiny Alexe. Je mu teprve 15 let, ale se  svými kumpány Pítrsem, Jiříkem a Tupounem se po nocích věnuje loupežím, mlácení lidí a brutálnímu znásilňování žen. Nedá se říci, že by byl zlý nebo bezcharakterní. Je to jeho životní styl a nic jiného ani neumí. Násilí na jiných lidech mu způsobuje neuvěřitelnou radost.  Vřískot obětí v naprosté agonii a proud horké krve tryskající z jejich bezvládných těl jej naprosto fascinuje. Ani v nejmenším netrpí pocity viny. Na druhé straně kupuje za ukradené peníze v hospodě stařenkám pití. Jeho velkou vášní jsou Beethovenovy skladby, které ale jeho násilnické myšlenky ještě prohlubují.

Alexův život se radikálně změní poté, co se jeho kamarádíčkové rozhodnou, že už ho za šéfa mít nechtějí. Dají mu to jakse patří najevo, ale Alex je nakonec uklidní. Tedy si to aspoň myslí. Jedné noci se pod záminkou potřeby zavolání záchranky dostanou do příbytku mladých jednoho spisovatele a jeho ženy. Jmenuje se to tam Domov a je to nejidyličtější a nejmírumilovnější místo z celé knihy. Ti dva lidé však za svou laskavost vzápětí zaplatí krutou daň. Banda jim zdemoluje dům a ženu brutálně znásilní a smrtelně zraní.

Protože měli na sobě masky, nepřijde se na to, kdo to udělal.  Alex se ale s oním spisovatelem   později znovu setká a to setkání bude klíčové.

Osudným se našemu antihrdinovi stane další vloupání, když zabije ženu, která chová spoustu koček. Jeho kamarádíčkové utečou. On putuje do vězení, kde si má odpykat trest - 14 let.

Vězení však v tomto světě (A nedělám si iluze, že je tomu ve skutečném světě jinak.) nepředstavuje žádnou nápravu. Vězeňská komunita je složena ze samých zločinců. Napravení má Alex docílit čtením Bible, jejíž Starý zákon je plný vražd a smilstva; což ho hluboce uspokojuje, a Nový zákon zase hlásá pacifistické myšlenky, jimž Alex nerozumí.  Do toho mu strážci dovolí poslouchat milovaného Ludwiga vana, který v něm podněcuje touhu na páchání těch nejhorších zločinů.

Po dvou letech ve vězení způsobí při rvačce  smrt spoluvězně. V důsledku tohoto činu je zařazen do tzv. Ludovicova experimentu. Léčby, která by jej měla definitivně a skutečně napravit. Je to velice krutá metoda, spočívající v tom, že mu každý den promítají filmy o těch nejbrutálnějších zločinech. A vida. Zdá se, že to funguje. Během pouhých čtrnácti dnů se Alex promění v naprosto neškodného pacifistu. Ne, že by mu zločinné myšlenky dostali z hlavy, ale nemá schopnost je realizovat, protože se mu při pomyšlení na zlé věci obrací žaludek. Ztrácí však nejen sílu na někoho  zaútočit, ale i schopnost bránit se.

Poslední část knihy se zabývá otázkou, zda je vůbec možné, aby se tímto způsobem poznamenaný člověk mohl začlenit do společnosti normálních lidí. Možná jste viděli film od režiséra Stanleyho Kubricka, kde je násilí opravdu mistrně vykresleno. Z šílených očí Malcolma McDowella coby Alexe jde doopravdy strach. Brzy po jeho uvedení nechal sám Kubrick film z kin stáhnout, protože poskytoval bohatou inspiraci mladým zločincům.

Velice důležitý je jazyk, kterým se v knize mluví a kterým je napsána. Je to slang, pro jehož základ autor v originále použil spoustu ruských slov. V českém překladu Ladislava Šenkyříka se vyskytují jak anglikanismy a rusismy, tak i germanismy, které jsou pro češtinu vhodnější  z tradičního hlediska a také kvůli určité averzi na ruštinu danou minulým režimem.

Děj odehrává v New Yorku (Avšak na internetu se dočtete, že v Londýně.) v nepříliš  vzdálené budoucnosti, kde společnost nese spoustu znaků totalitního režimu.

Svět v této knize je podle mého názoru „opravdu hnusný“. Představte si společnost zbavenou ideálů dobra. Život nestojí za nic, tak jakou cenu by mělo žít jej slušně? Přesně tak na mě prostředí v knize působilo. Autorova možná ne tak úplně nepravděpodobná vize budoucnosti generací, které přijdou po nás.

 

Au revoir UK!

Balancuju nad propastí a možná spadnu dolů. Ale pořád je tu velká naděje, že to ustojím a přežiju. 

Dneska jsem se takříkajíc definitivně rozloučila se studiem na FHS. Na neléhání babičky a otce jsem „zkusila aspoň nějakou zkoušku“. Ti, když se před nedávnem dozvěděli, že s touto školou končím, byli úplně zdrcení. Nešťastní kvůli tomu, že jsem podle nich zahodila veškeré šance na dobrou budoucnost. No, právě od táty to vážně sedí.

Mým snem ale nebylo a nikdy nebude studovat na FHS, protože to jednoduše nejde. Mámu to také překvapilo a mé rozhodnutí se jí nelíbí, nicméně řekla na to jen: „Buď ráda, že se toho nedožil dědeček!“ Nemám radost, že děda umřel, ale tak nějak tuším, že kdyby ještě žil, tohle by zcela reálně mohl být jeho poslední hřebíček do rakve.

Takže jsem ráno odejela do Jinonic na zkoušku ze sociologie. Předpokladem pro její úspěšné složení bylo nastudovat si vynikající knihu od Anthonyho Giddense. Vážně mě zaujala, ale zpaměti jsem se jí naučit nedokázala. Spíše jsem se o to nepokusila. Místo toho jsem se učila k červnovým  zkouškám na anglistiku-amerikanistiku. Vystudovat tenhle obor je můj sen a určitě, že na to mám. Hlavní bude přesvědčit o tom ty správné lidi.

Do přijímacích zkoušek zbývají  tři měsíce a kousek. Pokud mě přijmou, strávím další 4 měsíce coby nestudent. Doufám jen, že tuto dobu dokážu co nejsmysluplněji využít.

Určitě mi FHS něco dala. Například jsem se dozvěděla, jak to chodí na vysokých školách a získala teoretický přehled o tom, jak se učit. Praxi jsem v tomto semestru moc nedala. Musím říct, že na FHS mají dobrou organizaci, která je na filosofické fakultě poněkud horší, jak mi řekli přátelé, kteří tam už studují. FHS sídlí v hezké moderní budově, filosofická fakulta vypadá na spadnutí. Ale zase existuje o dost déle, což pro mě představuje mnohem větší jistotu.

Nemohu říct, že FHS je špatná škola. Na studentech jim tam doopravdy záleží. Na výběr mají ze stovek předmětů. Takže pro spoustu lidí to může být skvělá volba.

Já jsem tam ale nezapadla. Pokaždé, když jsem tam jela, se mi svíral žaludek v křeči. To se stává. Možná z toho dělám přehnané drama. Vždyť vlastně o nic nejde. Teď se budu připravovat na přijímačky a vydělávat peníze a když všecko vyjde, nastěhuju se s Klárou a Sylvou do společného bytu a budeme si užívat toho pravého studentského života.

Co k tomu ještě napsat. Asi jen: „Loučím se s Tebou, Fakulto humanitních studií! Ale s Tebou se, milé ‚ÚKáčko‘,  v září snad zase šťastně shledám!“  

Hory – cesta tam a zase zpátky a ještě něco navíc

Tak a jsem zpátky v Praze. Ty čtyři dny na horách byly báječné. Vlastně mi to přišlo jako daleko delší doba. Jsem tak šťastná, že jsem mohla strávit trochu času s několika bývalými spolužáky a třemi dalšími skvělými lidmi. Bydleli jsme v Rejdicích v chatě Morávka přímo u sjezdovky. Areál to byl malý, ale na svahu byla spousta skokánků a jiných atrakcí, takže jsem se na nich dosyta vyřádila a taky se párkrát slušně vymlátila.  Sjezdovka nebyla žádná extra třída, ale dalo se na ní pěkně a bez námahy lyžovat.

Tam jsme jeli v sobotu autobusem se Štěpánem, Terkou a Michalem a Míša s Kabelem v autě. Musím Kabela pochválit, jak to všechno perfektně zařídil a obdivuju ho za to, že nám všem dělal šoféra. Na tom sněhu se nejezdí dobře.

Na tyhle jarňáky budu moc ráda vzpomínat!

***

Do Prahy jsem  dorazila v úterý odpoledne. Sama samotinká, ostatní ještě zůstali na horách. Jen tak tak jsem stihla Flirt Dance, kam chodíme s Klárou a tentokrát si přišla zatancovat i Sylva.

Po Flirtu jsme se Sylvinkou zašly na kafe. Mluvily jsme o všem možném od náboženství až po světovou literaturu. Sylva se minulý rok stejně jako já moc chtěla dostat na anglistiku-amerikanistiku. Teďka studuje bohemistiku a je vcelku spokojená. Chce tam zůstat, ale aspoň mi poskytla spoustu užitečných rad k letošním zkouškám.

Poslední dobou jsem měla pocit, že už o knížkách, které jsem kdysi četla nic nevím, ale Sylva mi pomohla uvědomit si, že to se mnou ještě není tak zlé.  Doporučila mi taky přečíst si „Jih proti severu“ od Margaret Mitchell, knížku, kterou jsem před více než rokem dostala od souseda. Už se na ní moc těším.

***

Doma jsem si pak uvědomila, že jedna z nejlepších věcí na celých těch čtyřech dnech byla ta úplná izolace od domova a vůbec od rodičů. Někdy je nejlepší se sbalit a zmizet někam pryč.

Co pro mě znamenal rok 2009

Půlka ledna za námi. Máme tu nový kalendářní rok. Pro mě osobně byl ten předcházející jednoznačně úspěšný. Nepotkala mě žádná větší nemoc ani žádné rány osudu s trvalými následky. I moje rodina se měla dobře. Na kamarády si také nemohu stěžovat. Rok 2009 pro mě vždycky zůstane rokem, na který budu vzpomínat s úsměvem.
Téměř celou jeho první polovinu jsem strávila jako studentka maturitního ročníku na gymnáziu Špitálská, které pro mě navždycky bude znamenat něco jako druhý domov. Co je na tom divného? Vždyť jsem tam strávila 8 let. Dospívala jsem na této škole společně se skvělými spolužáky pod vedením báječných profesorů. Nebyla nouze o nezapomenutelné zážitky. Zvláště pak septima a oktáva stály za to. Akce jako Terezín, Švédsko, Řecko, Alpy, nebo školní výlety s naší třídní paní profesorkou Musálkovou. Nebo jenom „pouhé“ chození do hospod a do čajoven s mými drahými spolužáky. To všechno mělo svoje kouzlo.
Při pohledu do zpětného zrcátka, byl ten poslední půlrok před maturitou báječný. Ale uběhl strašně rychle. Tehdy se nám všem ale zdálo, že to snad nikdy neskončí. Školy už jsme měli pokrk a zoufale jsme chtěli pryč. I tak se mi ale zdá, jako bychom v lednu na maturitním plese nasedli na vozík horské dráhy, který se okamžitě rozjel závratnou rychlostí. Maturiťák - startujeme. Poslední zvonění – pozor, za chvíli budeme vystupovat. Maturita byla najednou tady. Přímo před námi. A najednou to celé bylo za námi. Horská dráha nás vysadila a získali jsme maturitní vysvědčení. Možná, že by se celý gympl dam přirovnat k návštěvě lunaparku. Někdy nahoře a hned zas dole, jako na houpačce. Jindy zase v domě hrůzy z písemek a zkoušení. Občas se zaláskovanou hlavou v oblacích jako na obřím kole. Snad chápete, co tím myslím. Lunapark, kde jsme se mohli víceméně bezstarostně bavit. Teď na nás za jeho branami čeká skutečný život.
Po maturitě přišly skoro čtyři měsíce volna. Každý ho strávil různě. Já se podívala s babičkou na Slovensko, jela jsem na čundr, na dva tábory, trochu jsem pracovala, ale hlavně si užívala té euforie z nově nabyté svobody. Mnoho lidí mi v té době řeklo, že právě prožívám nejkrásnější období života. Možná ano, možná ne. Každopádně to bylo opravdu krásné období. Cestování, posezení s kamarády a vodní dýmkou pod stromem v parku a hlavně to plánování všech těch skvělých věcí, které nás teď čekají.
Ale nic netrvá věčně a o prázdninách a bezstarostných chvílích nicnedělání to platí dvojnásob. Přišel konec září a s ním i začátek prvního semestru na vysokých školách. Jsem ráda, že se valná většina lidí, které znám, dostala tam, kam chtěla. Těm jiným, mezi které patřím i já, se to podaří tentokrát.
Mám radost, že se spolužáky z gymplu se pořád vídáme docela často. Přestože jsme se rozutekli do všech směrů. Já vím, máme teprve půl roku po maturitě a těžko říct, jestli tato přátelství ze střední školy vydrží i do budoucna. Jde o to, co je teď, protože tu právě bilancuju loňský rok.
Na závěr ještě jedno malé shrnutí: ples, příprava na maturitu, maturita, prázdniny po maturitě, vysoká škola a mezitím spousta chvil s kamarády u kafe, v hospodě, po čajovnách, pod stromem, na stromě a podobně.
Loučím se s rokem 2009, který se mě osobně vydařil. Jsem zvědavá, jaký bude tento rok.

Co je u mě nového

A je to. Konečně jsem si vybrala, na jaké vysoké školy se budu hlásit. Letošní výběr se od toho minulého zase tak neliší. Podám si přihlášky na Anglistiku amerikanistiku na Filosofické fakultě, Anglický a německý jazyk se zaměřením na vzdělávání na Pedagogické fakultě a na Žurnalistiku na Fakultě sociálních věd. Tři přihlášky, stejný počet jako před rokem. Doufám, že optimální číslo pro přijetí aspoň na některou z nich. (Ale chtěla bych se samozřejmě dostat na všechny.) Letos se na zkoušky poctivě připravím.
Co mě právě teď nejvíc trápí, jsou zkoušky FCE. Mám se na ně přihlásit, či ne? Myslím si, že už umím dost, abych je zvládla. Jen bych si přála více podpory ze strany mých rodičů. Aspoň troška důvěry by neuškodila a povzbudila by mě. Už dlouho jsem rozhodnutá dělat FCE v březnovém termínu 2010, ale teď jednoduše váhám. Bojím se, nebo mám v hlavě tak trochu zmatek. Cítím se nejistá. Nejhorší je, že rozhodnout se musím dneska – 18. ledna, jelikož potom už bude poplatek o 7 stovek vyšší. Ono, když za něco máte dát 4300, nebo 5000, už to je docela rozdíl.
Navrhla jsem rodičům, že v případě případného neúspěchu si to zaplatím sama. To by bylo fér, že? Souhlasili. Ale stejně pořád ještě váhám. Kvůli těm penězům, samozřejmě. A pak, jak už jsem zmínila, bylo by opravdu skvělé, kdyby v tomhle stáli za mnou. Protože je to pro mě strašně důležité. Ty zkoušky potřebuju složit a když se na ně přihlásím, musím nejen projít, ale také získat co nejlepší známku.
A já pořád nevím, zda do toho mám jít…

Alpy (10 – 13. 12. 2009)

V prosinci jsem už potřetí vyrazila na tři dny lyžovat do Rakouských Alp s Gymnáziem Špitálská, mojí teď již bývalou školo. I tentokrát jela moje spolužačka Verča Dobrová, takže jsme mohly probrat, co se od maturity změnilo a vyměnit si novinky o našich kamarádech, které už nevídáme tak často.
Odjížděli jsme ve čtvrtek 10. prosince těsně před půlnocí. Cesta k našemu hotelu Unterwicht v Maishofenu trvala celou noc. Na místo jsme dorazili přibližně v sedm ráno. Museli jsme se rychle probrat a převléknout se na pokojích do lyžařského. V půl deváté nás autobus odvezl k lanovce.
Pravda, vypadá to docela drsně jet na lyže na celý den po nevalném spánku v autobuse, ale nějak se to vždycky zvládne. Touha zalyžovat si je asi silnější.
Lyžování bylo skvělé. Sice moc neznám české hory, s tátou jsme jezdili jen do Jeseníků a párkrát jsem lyžovala v Jizerských horách, ale soudím, že lyžování v Alpách se hned tak něco nevyrovná. (Sorry, Makovice Vysypaná…) Sjezdovky tam jsou tam většinou dlouhé a široké, místy prudké, jindy téměř rovné, s boulemi i bez nich. Kvůli nedostatku sněhu fungovalo méně sjezdovek než v minulých letech, ale i tak bylo lyžování krásně vyčerpávající.
S počasím už to bylo horší. Celé tři dny jsme čekali, až vyleze sluníčko. Nakonec se ukázalo až poslední den a to asi jen na hodinu, pak se zase rychlo schovalo za mraky a začalo sněžit. Sníh padal prakticky neustále, ale horší byla mlha. Opravdu hodně nepříjemný byl umělý sníh ze sněhových děl. Jsou to vlastně drobné ostré krystalky ledu . Řežou. Pokaždé to bylo jako ledová sprcha. Studený nepříjemný peeling. Nicméně vydržet se to dalo.
Večery v Alpách patří tradičně zábavě. Navzdory tomu, že jsme všichni unavení a v městečku Maishofen není na výběr moc míst, kam se dá zajít, nejdeme hned po večeři spát. Nikdy s Verčou nevynecháme návštěvu „Dicka“. To je místní obchod. Oficiálně „Spar Dick“ a prodává tam Frau Dick. Takže v městečku je prostě všechno „dick“. Na náměstíčku před „Dickem“ stojí takové velice skromné vánoční trhy, kde prodávají horkou medovinu, svařák a jiné lahodné věci. S Káťou a Radkou, dalšími bývalými studentkami Gymnázia Špitálská, jsme si daly svařák - dokonce dvakrát. Byl moc dobrý. Pro nás Čechy bylo naprosto nezvyklé, že nám nápoj nalili do porcelánových hrnků. Po vychutnání si lahodného svařáku jsme je zase s úplnou samozřejmostí vrátili do stánku. To je velký rozdíl oproti Česku, kde by cokoliv bylo okamžitě ukradeno.
Ani Rakousko ovšem není dokonalým rájem na zemi. Druhý večer, když jsme šly z nákupu, pouštěly na nás nějaké děti silvestrovské raketky. Jedna z nich mě opravdu zasáhla. Naštěstí jsem měla bundu. Mě ani bundě se nic nestalo, ale naštvalo mě to, a proto jsem jim šla svou lámanou němčinou vynadat. Ti kluci, mohlo jim být tak 10, vyděšeně zírali a omlouvali se. I tak jsem jim zbylé rachejtle zabavila.
Později téhož večera jsme my, bývalý studenti, vyrazili na místní diskotéku. Pěkně jsme si zatancovali a zasmáli se tanečnímu umu některých místních. Na parketu se k nám totiž přidali podnapilí Rakušané trsající podle „nejnovějších trendů”. Čas se tam zastavil už hodně dávno.

Musím říct, že do Alp jsem se opravdu těšila a nezklamaly mě. Doufám, že budu moci jet i za rok.