Jak se malá Helenka naučila uklízet

Tohle je zatím poslední dílko z mé tvorby. Příběh inspirovaný životem.

Helenku se  maminka odmalička snažila vést k pořádku. Vždycky milovala pořádek. Dcerka po ní tuto bohulibou vlastnost nezdědila. Byla extrémní bordelář. Už v  dětském věku z ní byla maminka zoufalá. Nebyla schopná si uklidit hračky, bylo jí jedno, že má šatičky špinavé a co víc – často si je dokonce oblékla naruby. Maminka byla bezradná, ale vždycky po ní všecky hračky uklidila.

Tatínek byl smutný, že je smutná maminka, ale že Helenka neuklízí, to mu bylo tak nějak jedno. Sám si na pořádek nikdy moc nepotrpěl. Přesto uznal, že holčička, a tedy budoucí hospodyňka, se přece musí naučit držet své věci v čistotě a pořádku. Lámal si hlavu, až na to přišel. „Vždyť je to úplně jednoduché!“, řekl si. 

Když toho dne přivedla maminka Helenku ze školky, Helenka jako obyčejně roztahala všecky svoje hračky po celém bytě. Maminka si jen povzdechla, nejednou se stalo, že se o ně někdo přerazil a večer se budou muset zase uklidit a bude to jen na ní. Odevzdaně šla připravovat večeři.

Mezitím se tatínek vrátil z práce se záludným výrazem na tváři. Večeře byla znamenitá, i když trochu pokažená tím, že tatínek zakopnul o plyšového medvídka a rozlil přitom mísu s polévkou, která ho opařila. Druhé jídlo proběhlo bez potíží.

Po večeři byl čas jít spát. Tedy pro Helenku. Maminka spustila obvyklé litanie prosby: „Helenko, vždyť panenky pláčou a chtějí spinkat ve svém domečku! Chudák (rozšláplý) medvídek, jak smutně kouká!“ Jenže Helenka to nechápala. Dobře věděla, že panenky nemůžou plakat a medvídek smutně koukat. Asi byla cynik.

Tatínek se však usmál a vesele mrkl na maminku. Obrátil se k Helence a řekl jí: „Naučím tě zábavnou hru!“ Na to Helenka samozřejmě slyšela. Hrála si ráda. Ta „hra“ se jmenovala „Vezmu - hodím“ a měla velice jednoduchá pravidla. Stačilo co nejrychleji naházet všecky hračky do krabic a ty pak schovat pod postel. Hra se Helence okamžitě zalíbila a ani jí nenapadlo, že  vlastně uklízí.

Dá se říct, že tatínek problém vyřešil. Snad aspoň částečně. Jednou přijdou školní povinnosti a Helenka nebude moct sešity házet, nebo což teprve, až bude uklízet umyté nádobí. Radši, aby si koupila talíře a hrnky z umělé hmoty.

Ten večer ale byli všichni spokojení. Helenka, že si pohrála. Tatínek byl pyšný sám na sebe. A maminka měla radost, že bude mít konečně čas pořádně vyluxovat.

Neděle, 9.5.2010, něco k půlnoci

Pop art na druhou

Začalo to vlastně vcelku nevinně. V metru na stanici Pražského povstání je obrovská upoutávka na nějakou akci související s Beatles - Opening Concert "Beatles Night" v podání orchestru v Obecním domě. Každý den jezdím kolem, ale stejně jsem dosud nezaregistrovala, co je to za akci. Naštstí je tu strýček Google. Nejvíc mě na tom billboardu upoutaly obrovské černobílé obličeje mých čtyř hrdinů z mých mladých let. Dále jsem tyto xichtíky viděla na čísi tašce. Zkrátka jsem zatoužila to tom, taky mít tuhle čtyřku v popartovém provedené. Ne, že bych jejich obrázků snad měla doma málo. Nedávno jsme jich se sestrou napočítaly po celém bytě 11. Ale to už teď neplatí.

Věděla jsem, že tyto obličeje pocházejí z obálky desky „A Hard Days Night“, ale celý večer mi zabralo, než jsem našla ty čtyři pravé. Pak už zbývalo jen zadat příkaz „Vytvořit plakát“ v nejnovější verzi kreslícího programu Gimp, který je mimochodem verze od verze horší a horší, ala zase je legálně zdarma. Tato funkce odstranila všechny barvy až z Beatlesáků zbyly jen černé hlavy s bílými konturami. Moc pěkné a připomíná to 60. Léta, což bylo mým cílem. Vytiskla jsem je a pozadí vykreslila výraznými barvami. Nakonec jsem je rozvěsila u ségry v pokoji, stejně jako x fotek mých kamarádů.

Když se sestra následujícího dne vrátila, zjistila, že v JEJÍM pokoji zase visí MÉ fotky. Jenže já svůj pokoj nemám, takže se s nimi musí smířit. Co se jí líbilo, byly pop artové obrázky Beatles, její, zdá se, nejoblíbenější skupiny.

Další den se vymluvila, že je jí zla a nemůže do školy. Odpoledne po návratu domů z práce jsem zase koukala já. Půlka stěny nad její postelí byla polepena jejími novými popartovými obrázky. Nejčastěji plagiáty Andyho Warhola – Jackie Kennedy modrá a zelená, slavný Banán, Marilyn… dále tam hýřiy barvami Mickeymouse a nějací komixáci. Úplně nahoře na čestném méstě viseli sestřini nový popartoví Beatles – barevné půlky jejich obličejů na A4. Krása na pohled. I přesto, že to jsou je kolorované obrázky z černobílé tiskárny. K ségřiným stávajícím černobílým Marlonům, Hendrixům a 3 Sezonám v pekle se barevné akcenty skvěle hodí.

 

20/3/2010

Jenže zatím jsem se pop artům nevěnovala. Od té doby, co jsem nastoupila do práce jsem se vlastně nezabývala ničím, co mám ráda. Snažím se teď hlavně připravovat na přijímačky. Na konci června mi končí v Telefónice smlouva a už teď mě to tam tak štve, že ji nebudu obnovovat - pokud mě dřív nevyhodí sami. Ne, že bych byla líná pracovat. Ona tam totiž žádná práce, kterou by mi mohli přidělit, většinou není. Proto většinu času hypnotizuju hodinky a snažím se je přinutit, aby šly rychleji. Nějak to nezabírá.

Dodatek 18/5/2010

Původně jsem to sem opravdu chtěla přidat hned po napsání....

Milý Deníčku…

Opravdu už si připadám, jako bych si sem psala deník. Ale co na tom – vždyť „blog“ je vlastně složenina dvou slov: „web“ a „log“, takže blog je vlastně takový deníček po síti.

Značnou část tohoto víkendu jsem „věnovala umění“. Ano, chvíli jsem si připadala jako umělkyně. Začalo to tím, že jsem nakreslila dva obrázky.  Na obou byly kočky a oba byly obkreslené z něčeho, co mě zaujalo. Ten první, z výlohy jednoho obchodu na Václavském náměstí, byl černobílý a inspirovaný šedesátými léty, obrázek číslo dvě byl jsem obkreslila z obalu knížky „Breakfast at Tiffany’s” . Holly Golightley na něm seděla se svým kocourem.

Kreslení mě přivedlo k tomu, abych si zase jednou vytiskla  pár fotek na naší nové černobílé tiskárně a přizdobila s nimi byt. Toho, kdo mě již někdy poctil svou návštěvou, fotky nalepené na stěnách a na lednici možná lehce šokovaly.  Moje domácí galerie čítá všecko možné i nemožné plakáty mých oblíbených skupin počínaje, fotkami kamarádů konče. A mě se to líbí. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak si vyzdobit byt.

Když jsem vytiskla fotky, napadlo mě trochu si zaexperimentovat. A tak jsem objevila „pop art“. No, vlastně to byl spíš Andy Warhole o nějakých těch padesát let před mnou, ale dnes jsem ho objevila já pro sebe.  Abych to zkrátila, na lednici nám teď visí přibližně tohle:

Bohužel nemám barevnou tiskárnu, tak jsem musela tisknout černobíle a pak přišly na řadu pastelky.

Výsledek, doufám, stojí za to. Ale největší radost mám z toho, že jsem za tento víkend udělala něco, z čeho budu mít radost ještě dlouho. Propadla jsem kouzlu pop artu!!!!!

7/3/2010

 

 

Když se spojí 3 dlouholeté lásky najednou – The Sims, Titanic a šaty…

Napadlo mě, že bych si na YouTube mohla zadat heslo „The Sims“, s tím, že se nechám překvapit, co z toho bude. Mezi prvními odkazy byl jeden, co mě obzvlášť zaujal – „Titanic“. Protože se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších filmů, rozhodla jsem se, že se podívám, jak vypadají Jack a Rose z Krasohlídkova (Pro nezasvěcené Simské město). Vypadají jako Simíci, to by jeden neřek’, že? Ale „Rose“ a „Jack“ jsou si celkem podobní.

Tohle video na YouTube je docela na dlouho a je rozkouskované do mnoha pokračování. Někdo si dal strašnou práci s tím, že udělal celý Cameronův film se Simíky. Doslova. Jistě, že je trochu zkrácený a ve hře Sims úplně dokonalý hraný film nikdy nevytvoříte. Do konce použili originální anglický dabing a to mě nejvíce  inspirovalo k napsání tohoto článku. Sledování mě po nějaké době přestalo bavit. Dokonce mě omrzel i ten dabing. Koukat se na Simíky, jak chodí po Titanicu a občas pohodí hlavou, či máchnou ručičkou,pro mě rozhodně není zábava ne celé odpoledne. Když si ale si představím, kolik to autorovi muselo zabrat času. Klobouk dolů! Myslím, že výsledek stojí za to. Opravdu využil všechny omezené možnosti, které hra The Sims 2 poskytuje, jak nejlépe mohl.

Vzpomněla jsem si, že před devíti lety – to mi bylo jedenáct – jsem na tomto filmu (teď myslím originál) úplně ujížděla a pouštěla jsem si ho každý den. Když jsem se učila na přijímačky na gympl a týden jsem byla doma, pustila jsem si Titanic jeden den dokonce třikrát. Určitě vás napadne, že jsem byla po uši zblázněná do Leonarda DiCapria. Nicméně tomu tak nebylo. Zamilovaná jsem byla. Jenže do secese a Rosiných hadříků. Všechny jsem si pečlivě překreslila na papír, který jsem pak někde ztratila, ale stejně. Všechny její šaty byly moc krásné. Studovala jsem je celé hodiny – jejich barvy, střihy. Ještě dnes bych dokázala říct, jaké šaty měla Rose na sobě v té, či oné scéně. A to jsem Titanic neviděla nejméně pět let. Až dnes tu Simáckou verzi. Ve všech scénách měla Rose správné šaty. Protože jsem si kdysi stáhla do Simíků 2 všecky možné Rosiny šaty, které byly na internetu k dispozici, vidím, že takto zamilovaná rozhodně nebudu sama.

Opravdu bych si přála si aspoň na chvíli některé               z těch nádherných šatů obléct a vyfotit se v nich. A musím se i na hraný film podívat v angličtině. Protože anglicky               jsem to ještě neviděla. Jen jedna věc mě na Cameronově filmu trochu štve, a je to konec. Proč ta stará paní pro všecko na světě hodila ten náhrdelník do oceánu? To ho nemohla podarovat tomu lovci pokladů? Tenhle film by si zasloužil takový konec. V kině by to bylo rozplakalo ještě víc lidí. A mě u televize určitě taky.

Jak jsem už zmínila, na světě nejspíš žije pěkných pár bláznů do filmu Titanic a já se hrdě hlásím mezi ně!

prožito, vymyšleno a napsáno 7. března 2010

Jsem zpátky, přátelé!!!

Tak, a dneska to konečně rozlousknu a dám sem  články, které jsem napsala na začátku března!!! Protože jsem je sem měla dát už dávno, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Ten čas toto jaro letí nějak moc rychle.

A takhle to tedy se mnou vypadalo ani ne tři měsíce nazpátek. Myslím, že jsem byla mnohem veselejší, bezstarostnější a naivnější. Posuďte sami!