Jak jsem prožila 5. listopad

O tomhle musím napsat! Dneska odpoledne jsem se po docela dlouhé době jela podívat do Jinonic do školy. Plna elánu, protože konečně svítilo sluníčko, které mi na tváři vykouzlilo úsměv. Takže ani FHS jsem se nezalekla.

Na cestu jsem si vzala sbírku básní „Selected poems“ od Blakea Morrisona. Před několika týdny jsem si ji vypůjčila z knihovny. Vzala jsem si ji, protože mi v regále s anglickou literaturou v originále padla do oka jako první. Nicméně jsem příliš nepočítala s tím, že se jí prolouskám... A vida, možná se mi to povede. Četla jsem ji celou cestu metrem. Nejlépe je asi vystihne text ze zadu na obálce: Whether writing about politics and society, childhood, the Yorkshire or Suffolk landscape, gender, secrecy, love or death, Morrison’s vision renders he everyday remarkable and illuminates what frightens us with the psychological complexity of full-length fiction.

Přiznám se, že poezii jsem nikdy příliš nefandila. Tohle však bylo o lidech a mě to oslovilo.

Na proseminář k interpretaci textu jsem dorazila ještě včas. Paní profesorka tam ještě nebyla. Pro jistotu jsem se zeptala kolegyně sedící vedle mě, co se četlo minule. Dozvěděla jsem se, že vyučující dnes přijde o něco později, ale že nám poslala emailem materiály k přečtení a že budeme porovnávat Platóna a Aristotela. Ta holka měla před sebou veškeré texty, které se na prosemináři probíraly, a vypadala, že pilně studuje, tak jsem ji nechala. Dveře od učebny zůstaly otevřené, nejspíš na znamení toho, že přednáška ještě nezačala.

Pustila jsem si do uší Nirvanu a znovu jsem se začetla do Morrisonových básní. Ještě podotknu, že jsem o tomto člověku nikdy předtím neslyšela. A četla jsem a připadala jsem si úplně skvěle. Poprvé v životě mě skutečně oslovily básně a ještě k tomu básně v angličtině. Moc jsem si přála, abych byla na nějaké přednášce, kde bych je mohla s někým rozebrat. Chtěla bych o nich něco napsat.

Co se týče Aristotela a Platóna, zamyslela jsem se a zapátrala v paměti. Mlhavě se mi vybavilo, že Aristoteles byl Platónův žákem a vychovatel Alexandra Makedonského. Jinak jsem ty dva pustila z hlavy, měla jsem důležitější věci na práci.

Po třičtvrtěhodině pilného čtení jsem se rozhodla napsat smsku KlaPi: Ahoj :) hlasi se jedna basnickami okouzlena divka sedici v jedne ucebne na FHS. Profesorka ještě neprisla, ale poslala mail, ze prijde trochu pozdeji… Ale Proseminar uz je v pulce…:-P Pisu ti, protoze si tady ctu basnicky a hrozne bych je touzila s nekym rozebrat, nebo o nich neco napsat. Mit na to cas :D Ale překvapuju samu sebe: basne, navic anglicky-a me to bavi :D Btw, dneska jsem tu meli probirat rozdil mezi Platonem a Aristotelem-matne si vzpominam, ze A. byl zake P. a ze A. byl vychovatel Alexandra Makendonskeho :P Jo? (Zdroj-Byl jednou jeden obevitel, fr. kresleny serial) :D

Zpráva mi vyšla na pět sms a po jejím odeslání mě už ani Blake Morrison ani Kurt Cobain v učebně udržet nedokázali. Rozhodla jsem se vytratit, ostatně v učebně už mnoho lidí nezbývalo. Posbírala jsem své věci a šla jsem ke dveřím na opačné straně chodby než se chodí normálně. To bylo štěstí, protože přesně ve chvíli, kdy jsem je zavřela, se na druhé straně ozval klapot podpatků a bouchnutí dveří. Opatrně jsem dveře pootevřela, abych mohla zhodnotit situaci. Zjistila jsem, že dveře od učebny jsou zavřené. Paní profesorka nejspíš právě dorazila.

Měla jsem se vrátit? Vždyť proseminář podle rozvrhu končil za 25 minut. A mě se nechtělo jít zpátky! Tak jsem seběhla po schodech dolů. A byla jsem volná. Volná!

Venku se ještě pořád trochu usmívalo sluníčko. Pohlédla jsem na tři sněhobílé vily stojící na protějším kopci. V jedné z nich jsem jako dvouleté dítě s rodiči bydlela. Rozhodla jsem se jít se tam podívat. Nebylo to moc daleko. Udělala jsem si hezkou procházku po Jinonicích. Slunečné podzimní odpoledne, barevné stromy, svěží vzduch. Moc jsem si to užila.

U vily jsem strávila pár nostalgických minut. Na pár momentů ze života v ní jsem si vzpomněla. Byla jsem tehdy však velice malá, takže se mi vybavily pouze útržky. Třeba mlhavá vzpomínka na starou paní Kapitánovou, která mi dala takové dva maličké jehelníčky ve tvaru dřeváků. To místo mi rozhodně přišlo povědomé, jako bych tam trochu patřila.Tehdy to byla obytná vila s několika bytovými jednotkami, dnes tam sídlí pár lékařských ordinací a nějaký diplomat. Konec nostalgie.

V té době mi přišla odpověd od KlaPinky: Nazdar basnirko, to bych do Tebe teda nerekla J Ja proti basnim vcelku nic nemam, klidne bych je s Tebou i rozebrala, a zvlast ty anglicky jsou extra libozvucny :) Zrovna jsem opustila Klementinum, kde som si prepisovala z Kulturneho zivota z roku 1960 odbornu strankovu recenziu na Nezvalovu zbierku Nedokoncena, na kteru mam napisat 6-10 strankovu seminarku.

Zkrátka a dobře existuje milion způsobů, jak strávit takové pěkné podzimní odpoledne. Někdo se jen tak potlouká venku, jiný pilně studuje v knihovně, až z toho začne psát smsky ve slovenštině. Já jsem ráda, že jsem se na proseminář vykašlala a šla jsem se projít, Klára má zase radost, že udělala něco do školy. Tak to má být!

Nakupování se ségrou

Večer po mé velice poutavé sociologii jsme se se sestrou rozhodly jít nakupovat do nedalekého Kauflandu, který předevčírem otevřeli. Táta slíbil, že nám proplatí nákup, když mu koupíme rum (sleva 30%!!!).

Nakoupily jsme toho spoustu. Především věci, které máme rády, ale jsou moc drahé na to, abychom je kupovaly pravidelně. Ostružiny, nějaké nové zvláštní ovoce jménem cherimoya, kokosové bonbonky Rafaello, ledovou čokoládu, jahodový dortík, čaj Teekanne, čtyři druhy pudinku a protože se těším na pečení cukroví, nakoupila jsem pořádnou zásobu vanilkových cukrů, skořice, perníkového koření a dokonce celé badyánové hvězdičky. No a samozřejmě ten rum pro tátu. Dva rumy. Na jeden jsem později doma přilepila cedulku „RUM NA PEČENÍ!“ Jenom u pokladny po mě paní pokladní chtěla občanku. Docela jsme si s ní během markování hezky popovídaly o pečení, svařáku a víně. A zamávala nám na rozloučenou.

Na parkovišti na nás nějaký chlápek nastupující do auta pokřikoval, co taková pěkná mladá děvčata dělají v sobotu večer v Kauflandu, místo toho, aby tancovala někde na diskotéce. Ignorovaly jsme ho a šly dál. Na přechodu na nás ještě zatroubil. Ani tímhle nás neoslnil. Jo, jo, my holky to nemáme jednoduché…

Den, ketý nezačal moc slavně, skončil o poznání lépe. Doma jsme si vystrojily královskou hostinu.

Tohle mě zvedlo ze židle

Napsáno v sobotu 24. listopadu 2009.

Dnes se mi stalo něco, co mě skutečně zvedlo ze židle. Doslova.

Začnu pěkně po pořádku. Nedávno jsem složila maturitu na osmiletém gymanáziu Špitálská. Jak možná víte, maturitní zkouška ze všeobecně zaměřené střední školy však nemá pro budoucí profesní uplatnění význam, a je tudíž nevyhnutelné vzdělávat se dál. V ideálním případě na vysoké škole.

Podala jsem si tři přihlášky: na Anglikanistiku-amerikanistiku na Filosfické fakultě, na Žurnalistiku na Fakultě sociálních věd a třetí na Fakultu humanitních studií (FHS). Má vysněná škola je ta první, ta druhá by také byla skvělá a tu poslední jsem si dala jako zálohu, stejně jako hodně mých kamarádů. A jak už to na světě chodí, nechtěla jsem na ni, a proto jsem se tam jako na jedinou dostala. Nejdřív jsem měla radost. Aspoň někam na nějakou „vejšku” mě vzali! Jak se ale blížil začátek školy, stale víc a víc jsem si uvědomovala, že jsem asi tak trošku v háji. (Přesněji řečeno v Jinonicích…)

V září proběhl nejprve zápis a posléze i „Letní škola FHS“, kde nám sdělili spoustu užitečných informací o studiu. A snažili se nás pro studium i pozitivně naladit. V podstatě se jim to v mém případě docela povedlo.

Dozvěděli jsme se, že tato škola klade důraz na tzv. „liberální způsob studia“. Což znamená minimální počet předmětů z povinného společného základu a zbytek si studenti zvolí ze všech možných i nemožných přednášek a seminářů podle sebe. Jedná se o tzv. povinně volitelné předměty a nabídka je skutečně pestrá od studia angličtiny, přes divadlo až po pěvecký soubor

Ve své podstatě musí tato myšlenka zaujme snad každého. Moc hezké, že? Vlastně toho po vás ve škole moc nechtějí a věnujete se převážně tomu, co vás opravdu baví. Kdo by to nechtěl? Zkoušky spočívají v tom, že si nastudujete několik mnohasetstránkových knížek. Do školy vlastně chodit téměř nemusíte, stačí se jen připravit na zkoušky. Máte spoustu volného času na studium. Hotová utopie, že ano? Praxe je samozřejmě o dost jiná. Volný čas většina studentů věnuje zábavě. Nejčastěji chození do hospody. Ale velká část i pracuje. Ne, že bych tu volnou zábavu odsuzovala, i já se volně bavím, ačkoliv ne právě v hospodě. Ale víceméně dělám, co chci. Jenom FHS se to moc netýká.

Co tedy po nás chtějí? V prvním semestru nás čekají tři atesty z povinných úvodů společenskovědního základu: ekonomie, psychologie a sociologie. Připravit se na jeden atest vyžaduje nastudovat si knihu o rozsahu přibližně 700 stránek. Je to vlastně logické, protože se předpokládá, že pro spoustu lidí to bude úkol nad jejich síly. Nesloží zkoušku a nedostanou se do letního semestru. Kromě těchto tří je tu ještě tzv. Proseminář k interpretaci textu, kde si čteme filosofické texty, dále si každý student zvolil povinně volitelné přednášky podle své volby. Do konce prvního semestru je nutné nastřádat alespoň 30 kreditů.

Na začátku semestru nám dali vybrat, jestli na ony tři povinné úvody budeme chodit každý pátek do školy, nebo jestli se zapíšeme do tzv. blokových kurzů. To by znamenalo, že by se obsah všech pátečních přednášek z daného předmětu „nalil“ do studentů během jedné neděle a dvou sobot. Do školy bychom tak šli pouze třikrát, místo vysedávání ve škole v pátek.

Ovšemže jsem se radši zapsala na ty blokové kurzy. Ve Studentském informačním systému jsme se dozvěděla, že se dnes, tedy v sobotu 24/10/2009 se od 9:00 do 16:00, koná blokový kurz úvodu do sociologie. Popravdě řečeno jsem to s včasným příchodem zase až tak nehrotila, protože minulou neděli se konal kurz úvodu do psychologie a nepřišlo mi, že sem se dozvěděla něco užitečného. A kdo by v sobotu ráno spěchal do školy, kam mu to trvá téměř třičtvrtě hodiny? Dorazila jsem tedy až půl hodiny po začátku.

Lepší by snad bylo říct „po předpokládaném začátku”. Jelikož jsem přišla do přednáškového sálu plného studentů, kde však očividně chyběl přednášející profesor, nebo jakákoliv kompetentní osoba, která by nám sdělila, co se děje. Nezbylo než čekat.

Něco po desáté vešel do sálu jakýsi muž, patrně zaměstnanec fakulty, a zeptal se, jestli někdo nemá číslo na profesora, který měl přednášet a jestli by mu někdo z nás nezavolal. Nedělám si legraci, bylo to skutečně tak. Slušně řečeno, nejspíš mají v organizaci přednášek pěkný zmatek. A proč shání číslo na přednášecího u studentů?

Většina studentů, včetně mě, si oblékla kabáty a chystala se k odchodu. Ve vrátnici jsme se zastavili, protože se tam jeden kolega student pokoušel dovolat nějaké té kompetentní osobě. Nebo dokonce panu profesorovi? Brzy se rozneslo, že do půl hodiny profesor přijde. Ti, kteří ještě neodešli se tedy vrátili do sálu.

V jedenáct přišel docela sympaticky a seriózně vypadající pan profesor. Začal se zmateně omlouvat, že došlo k omylu a on nevěděl, že má dnes přednášku. Prý jej informovali, že se přesouvá na listopad. V okamžiku se na něj sesypala útočná slova rozhořčených studentů plná otázek a výčitek. Nás přece nikdo neinformoval! Profesor se hájil, že za to nemůže. Skutečně nemohl, ale dav naštvaných studentů potřeboval označit nějakého viníka. Naštěstí se shromáždění nezvrhlo ve veřejné lynčování a profesor slíbil, že o tomto pochybení informuje garanty studia. Zároveň ale prohlásil, že na případnou přednášky není připraven, ale že se pokusí “aspoň oživit nějaké prezentace v Powerpointu”.

Na oživování těch starých prezentací už jsem zvědavá nebyla. Dnes už jsem se pobavila dost. Více lidí očividně sdílelo tento názor. Stejně jako já se zvedli jsme ze židle a odjeli domů, nebo na kolej. Já jsem tam potkala jednu známou, tak jsem kus cesty jela s ní.

Chudáci především studenti, kteří nejsou z Prahy a nemohli jet kvůli dnešnímu kurzu domů.

Dodatek: Když jsem tento článek asi po třech týdnech upravovala, už jsem věděla, že si profesor původní datum přednášky přeškrtl ve svém diáři a přesunul na listopad. Na vině prý byla změna vedení oboru a všelijaké zmatky. Ať za to může kdokoliv, nebo cokoliv, tato událost velmi podkopala již beztak slabou důvěru ve FHS.

Vítejte na mém blogu!

V jeden deštivý říjnový pátek jsme se s KlaPi sešly v kavárně Starbuck’s v Palladiu. Jednak obě zbožňujeme kafe, za druhé mi Klárka slíbila pomoc při zařizování blogu.

Ale hlavně Starbuck’s! Pro dvě chudé studentky je to téměř svátek strávit volné dopoledne s notebookem ve drahé kavárně. No dobře, co je pro jednoho téměř nedostižný sen, pro ostatní znamená běžná místo pro rutinní firemní jednání, či posezení s přáteli.

Proč jsem se rozhodla založit si blog? Už dlouho jsem ho chtěla mít. Záviděla jsem KlaPi ten její. Protože ona píše úžasně. Ale především mě od malička bavilo psát a chci mít nějak zaznamenané to, co se děje v mém životě a s někým se o to podělit.

Nejdřív jsme si objednaly kafe. Už si nepamatuju jaké přesně, ale na tu nadýchanou pěnu, která se po oslazení hnědým cukrem zbarvila do karamelova, zapomenout nemůžu. Prostě pohádka! Dobře, přiznávám, že jsem pitím kafe posedlá víc, než je zdrávo.

V půlce kafe KlaPi zapnula notebook a mohly jsme se pustit do tvorby mého blogu. Nejprve mi ukázala ten svůj, který už znám, protože si na něm tu a tam něco přečtu. Potom jsem si založila email na Googlu, což je podmínkou pro vytvoření blogu na www.blogger.com. Pro svůj blog jsem spontánně vymyslela název, který o mě hodně vypovídá. Kláru jsem tím skutečně rozesmála. :D

Blog byl vytvořen, stačilo najít nějakou šablonu pro vzled z www.deluxetemplates.com. . Vložily jsme první experimentální příspěvek. Naši debatu na ICQ o knize a filmu „Milenci a vrazi“.

To se událo téměř před čtyřmi týdny. Už bych mohla pomalu začít s blogováním, ne?

Co bude dál s tímhle blogem, je už čistě na mě. Snad to tu bude časem vypadat celkem k světu. Doufám, že se vám tu bude líbit. A Tobě, má nejdražší KlaPinko, děkuju za pomoc. :*