Možná vás bude zajímat...

Ve středu 24. února jsme s Lenkou a Miladou šly na koncert Sto zvířat do Paláce Akropolis. "Zvířátka" se nám moc líbila. Jenom slečna šatnářka nás trošičku naštvala.

Předmět: stížnost na obsluhu v šatně

Datum: 25.2. 2010, 00:35 - před 2 dny

Dobrý den,

do Vašeho klubu chodím na koncerty opravdu ráda. Včera (24.2) jsem se například zúčastnila skvělého vystoupení kapely Sto Zvířat. Co mě však nemile překvapilo, byla velice neprofesionální obsluha v šatně. Za mikinu nacpanou v rukávě mi ta slečna naúčtovala částku jako za další věc. Platila jsem tedy 20 Kč místo deseti. Nejde mi o ty peníze, ačkoliv když si tedy účtujete za kus, měli byste to tam mít viditelně napsané, pak by bylo všecko v pořádku. Chci si stěžovat přímo na tu ženu. Dělalo jí vysloveně škodolibou radost, že tu mikinu objevila. Požádala jsem ji totiž, aby zkontrolovala, jestli v tom rukávu opravdu je a poté se škodolibým výrazem prohlásila, že kdybych mlčela, tak by na ni nepřišla. Vzápětí ale vítězoslavně dodala, že rukávy vždycky kontroluje. Byla jsem tak rozčilená, že jsem lístek od šatny strčila do peněženky a odešla na koncert. Později mi ale došlo, že jsem měla chtít lístky dva. Nevím, jestli počítáte tržbu z šatny podle lístků, ale pokud ano, tak si taková povedená slečinka může za několik večerů přijít na nemalé dýško. Každopádně mi vyloženě přišlo, že si ty peníze strčí do kapsy. Její jméno bohužel neznám, ale má černé vlasy po ramena a ofinu a na sobě měla oranžovočervené triko s černým nápisem. S její službou jsem byla velmi nespokojená nejen já, ale i mé dvě kamarádky.

Žádám od Vás aspoň omluvu za chování vaší šatnářky

S pozdravem

Martina Teislerová

Předmět: RE: stížnost na obsluhu v šatně

Datum: 26.2. 2010, 10:13 - včera v 10:13

Vážená paní Teislerová
Samozřejmě se Vám,omlouvám.Zda se za každou věc uloženou do šatny má platit by se asi dalo diskutovat,ale u nás
to rozhodně běžné není,tedy máte pravdu že jste platila víc než měla.Z Vašeho e-mailu je mi však jasné,že o peníze nejde.Slečna kterou popisujete nám pouze brigádně pomáhá při koncertech které jsou vyprodány,doposud na její chování nebyla žádná stížnost,ale bohužel z praxe vím ,že většina lidí raději nic neřekne.Vaše upozornění je pro mne velice cenné ,protože provoz Paláce Akropolis je velký a náročný.Program připravujeme pro návštěvníky a podílí se na něm řada lidí.Bohužel přes veškerou snahu se celkový dojem dá pokazit takovouto nepříjemností.
Slečnu upozorním,že postupovala nesprávně a její přístup je neakceptovatelný.Pokud budete mít jakýkoli problém,při návštěvě Paláce Akropolis,neváhejte se obrátit na vedoucí provozu(musí být přítomen vždy),popřípadě pořadatele akce,nebo písemně na mou adresu michael.sanda@palacakropolis.cz. Jak je patrné z adresy jmenuji se Michael Šanda,mám na starosti provoz Paláce Akropolis(především bary),tedy pokud budete mít cestu kolem,přeplatek vám vrátím a rád Vás pozvu na účet podniku na drink.Ještě jednou se omlouvám

 

Když se mi něco nelíbí, tak se ozvu. Na to mám přece právo ne? Slečna ze šatny mě skutečně vytočila. Nedokážete si představit, jakou mi  ta omluva udělala radost. Skákala jsem po bytě a křičela: „Hurá!!“. Vypadá to, že slušnost mezi lidmi ještě tak docela nevymřela a to je moc dobře. Možná vás napadne otázka, jestli si opravdu půjdu vyzvednout přeplatek (1o Kč) a dám si drink na účet podniku. Řeknu narovinu, že ne. Ale je to od nich milé, že?

Mechanický pomeranč

Tenká kniha od britského spisovatele A. Burgesse je vyprávěna z pohledu hlavního hrdiny Alexe. Je mu teprve 15 let, ale se  svými kumpány Pítrsem, Jiříkem a Tupounem se po nocích věnuje loupežím, mlácení lidí a brutálnímu znásilňování žen. Nedá se říci, že by byl zlý nebo bezcharakterní. Je to jeho životní styl a nic jiného ani neumí. Násilí na jiných lidech mu způsobuje neuvěřitelnou radost.  Vřískot obětí v naprosté agonii a proud horké krve tryskající z jejich bezvládných těl jej naprosto fascinuje. Ani v nejmenším netrpí pocity viny. Na druhé straně kupuje za ukradené peníze v hospodě stařenkám pití. Jeho velkou vášní jsou Beethovenovy skladby, které ale jeho násilnické myšlenky ještě prohlubují.

Alexův život se radikálně změní poté, co se jeho kamarádíčkové rozhodnou, že už ho za šéfa mít nechtějí. Dají mu to jakse patří najevo, ale Alex je nakonec uklidní. Tedy si to aspoň myslí. Jedné noci se pod záminkou potřeby zavolání záchranky dostanou do příbytku mladých jednoho spisovatele a jeho ženy. Jmenuje se to tam Domov a je to nejidyličtější a nejmírumilovnější místo z celé knihy. Ti dva lidé však za svou laskavost vzápětí zaplatí krutou daň. Banda jim zdemoluje dům a ženu brutálně znásilní a smrtelně zraní.

Protože měli na sobě masky, nepřijde se na to, kdo to udělal.  Alex se ale s oním spisovatelem   později znovu setká a to setkání bude klíčové.

Osudným se našemu antihrdinovi stane další vloupání, když zabije ženu, která chová spoustu koček. Jeho kamarádíčkové utečou. On putuje do vězení, kde si má odpykat trest - 14 let.

Vězení však v tomto světě (A nedělám si iluze, že je tomu ve skutečném světě jinak.) nepředstavuje žádnou nápravu. Vězeňská komunita je složena ze samých zločinců. Napravení má Alex docílit čtením Bible, jejíž Starý zákon je plný vražd a smilstva; což ho hluboce uspokojuje, a Nový zákon zase hlásá pacifistické myšlenky, jimž Alex nerozumí.  Do toho mu strážci dovolí poslouchat milovaného Ludwiga vana, který v něm podněcuje touhu na páchání těch nejhorších zločinů.

Po dvou letech ve vězení způsobí při rvačce  smrt spoluvězně. V důsledku tohoto činu je zařazen do tzv. Ludovicova experimentu. Léčby, která by jej měla definitivně a skutečně napravit. Je to velice krutá metoda, spočívající v tom, že mu každý den promítají filmy o těch nejbrutálnějších zločinech. A vida. Zdá se, že to funguje. Během pouhých čtrnácti dnů se Alex promění v naprosto neškodného pacifistu. Ne, že by mu zločinné myšlenky dostali z hlavy, ale nemá schopnost je realizovat, protože se mu při pomyšlení na zlé věci obrací žaludek. Ztrácí však nejen sílu na někoho  zaútočit, ale i schopnost bránit se.

Poslední část knihy se zabývá otázkou, zda je vůbec možné, aby se tímto způsobem poznamenaný člověk mohl začlenit do společnosti normálních lidí. Možná jste viděli film od režiséra Stanleyho Kubricka, kde je násilí opravdu mistrně vykresleno. Z šílených očí Malcolma McDowella coby Alexe jde doopravdy strach. Brzy po jeho uvedení nechal sám Kubrick film z kin stáhnout, protože poskytoval bohatou inspiraci mladým zločincům.

Velice důležitý je jazyk, kterým se v knize mluví a kterým je napsána. Je to slang, pro jehož základ autor v originále použil spoustu ruských slov. V českém překladu Ladislava Šenkyříka se vyskytují jak anglikanismy a rusismy, tak i germanismy, které jsou pro češtinu vhodnější  z tradičního hlediska a také kvůli určité averzi na ruštinu danou minulým režimem.

Děj odehrává v New Yorku (Avšak na internetu se dočtete, že v Londýně.) v nepříliš  vzdálené budoucnosti, kde společnost nese spoustu znaků totalitního režimu.

Svět v této knize je podle mého názoru „opravdu hnusný“. Představte si společnost zbavenou ideálů dobra. Život nestojí za nic, tak jakou cenu by mělo žít jej slušně? Přesně tak na mě prostředí v knize působilo. Autorova možná ne tak úplně nepravděpodobná vize budoucnosti generací, které přijdou po nás.

 

Au revoir UK!

Balancuju nad propastí a možná spadnu dolů. Ale pořád je tu velká naděje, že to ustojím a přežiju. 

Dneska jsem se takříkajíc definitivně rozloučila se studiem na FHS. Na neléhání babičky a otce jsem „zkusila aspoň nějakou zkoušku“. Ti, když se před nedávnem dozvěděli, že s touto školou končím, byli úplně zdrcení. Nešťastní kvůli tomu, že jsem podle nich zahodila veškeré šance na dobrou budoucnost. No, právě od táty to vážně sedí.

Mým snem ale nebylo a nikdy nebude studovat na FHS, protože to jednoduše nejde. Mámu to také překvapilo a mé rozhodnutí se jí nelíbí, nicméně řekla na to jen: „Buď ráda, že se toho nedožil dědeček!“ Nemám radost, že děda umřel, ale tak nějak tuším, že kdyby ještě žil, tohle by zcela reálně mohl být jeho poslední hřebíček do rakve.

Takže jsem ráno odejela do Jinonic na zkoušku ze sociologie. Předpokladem pro její úspěšné složení bylo nastudovat si vynikající knihu od Anthonyho Giddense. Vážně mě zaujala, ale zpaměti jsem se jí naučit nedokázala. Spíše jsem se o to nepokusila. Místo toho jsem se učila k červnovým  zkouškám na anglistiku-amerikanistiku. Vystudovat tenhle obor je můj sen a určitě, že na to mám. Hlavní bude přesvědčit o tom ty správné lidi.

Do přijímacích zkoušek zbývají  tři měsíce a kousek. Pokud mě přijmou, strávím další 4 měsíce coby nestudent. Doufám jen, že tuto dobu dokážu co nejsmysluplněji využít.

Určitě mi FHS něco dala. Například jsem se dozvěděla, jak to chodí na vysokých školách a získala teoretický přehled o tom, jak se učit. Praxi jsem v tomto semestru moc nedala. Musím říct, že na FHS mají dobrou organizaci, která je na filosofické fakultě poněkud horší, jak mi řekli přátelé, kteří tam už studují. FHS sídlí v hezké moderní budově, filosofická fakulta vypadá na spadnutí. Ale zase existuje o dost déle, což pro mě představuje mnohem větší jistotu.

Nemohu říct, že FHS je špatná škola. Na studentech jim tam doopravdy záleží. Na výběr mají ze stovek předmětů. Takže pro spoustu lidí to může být skvělá volba.

Já jsem tam ale nezapadla. Pokaždé, když jsem tam jela, se mi svíral žaludek v křeči. To se stává. Možná z toho dělám přehnané drama. Vždyť vlastně o nic nejde. Teď se budu připravovat na přijímačky a vydělávat peníze a když všecko vyjde, nastěhuju se s Klárou a Sylvou do společného bytu a budeme si užívat toho pravého studentského života.

Co k tomu ještě napsat. Asi jen: „Loučím se s Tebou, Fakulto humanitních studií! Ale s Tebou se, milé ‚ÚKáčko‘,  v září snad zase šťastně shledám!“  

Hory – cesta tam a zase zpátky a ještě něco navíc

Tak a jsem zpátky v Praze. Ty čtyři dny na horách byly báječné. Vlastně mi to přišlo jako daleko delší doba. Jsem tak šťastná, že jsem mohla strávit trochu času s několika bývalými spolužáky a třemi dalšími skvělými lidmi. Bydleli jsme v Rejdicích v chatě Morávka přímo u sjezdovky. Areál to byl malý, ale na svahu byla spousta skokánků a jiných atrakcí, takže jsem se na nich dosyta vyřádila a taky se párkrát slušně vymlátila.  Sjezdovka nebyla žádná extra třída, ale dalo se na ní pěkně a bez námahy lyžovat.

Tam jsme jeli v sobotu autobusem se Štěpánem, Terkou a Michalem a Míša s Kabelem v autě. Musím Kabela pochválit, jak to všechno perfektně zařídil a obdivuju ho za to, že nám všem dělal šoféra. Na tom sněhu se nejezdí dobře.

Na tyhle jarňáky budu moc ráda vzpomínat!

***

Do Prahy jsem  dorazila v úterý odpoledne. Sama samotinká, ostatní ještě zůstali na horách. Jen tak tak jsem stihla Flirt Dance, kam chodíme s Klárou a tentokrát si přišla zatancovat i Sylva.

Po Flirtu jsme se Sylvinkou zašly na kafe. Mluvily jsme o všem možném od náboženství až po světovou literaturu. Sylva se minulý rok stejně jako já moc chtěla dostat na anglistiku-amerikanistiku. Teďka studuje bohemistiku a je vcelku spokojená. Chce tam zůstat, ale aspoň mi poskytla spoustu užitečných rad k letošním zkouškám.

Poslední dobou jsem měla pocit, že už o knížkách, které jsem kdysi četla nic nevím, ale Sylva mi pomohla uvědomit si, že to se mnou ještě není tak zlé.  Doporučila mi taky přečíst si „Jih proti severu“ od Margaret Mitchell, knížku, kterou jsem před více než rokem dostala od souseda. Už se na ní moc těším.

***

Doma jsem si pak uvědomila, že jedna z nejlepších věcí na celých těch čtyřech dnech byla ta úplná izolace od domova a vůbec od rodičů. Někdy je nejlepší se sbalit a zmizet někam pryč.