Co pro mě znamenal rok 2009

Půlka ledna za námi. Máme tu nový kalendářní rok. Pro mě osobně byl ten předcházející jednoznačně úspěšný. Nepotkala mě žádná větší nemoc ani žádné rány osudu s trvalými následky. I moje rodina se měla dobře. Na kamarády si také nemohu stěžovat. Rok 2009 pro mě vždycky zůstane rokem, na který budu vzpomínat s úsměvem.
Téměř celou jeho první polovinu jsem strávila jako studentka maturitního ročníku na gymnáziu Špitálská, které pro mě navždycky bude znamenat něco jako druhý domov. Co je na tom divného? Vždyť jsem tam strávila 8 let. Dospívala jsem na této škole společně se skvělými spolužáky pod vedením báječných profesorů. Nebyla nouze o nezapomenutelné zážitky. Zvláště pak septima a oktáva stály za to. Akce jako Terezín, Švédsko, Řecko, Alpy, nebo školní výlety s naší třídní paní profesorkou Musálkovou. Nebo jenom „pouhé“ chození do hospod a do čajoven s mými drahými spolužáky. To všechno mělo svoje kouzlo.
Při pohledu do zpětného zrcátka, byl ten poslední půlrok před maturitou báječný. Ale uběhl strašně rychle. Tehdy se nám všem ale zdálo, že to snad nikdy neskončí. Školy už jsme měli pokrk a zoufale jsme chtěli pryč. I tak se mi ale zdá, jako bychom v lednu na maturitním plese nasedli na vozík horské dráhy, který se okamžitě rozjel závratnou rychlostí. Maturiťák - startujeme. Poslední zvonění – pozor, za chvíli budeme vystupovat. Maturita byla najednou tady. Přímo před námi. A najednou to celé bylo za námi. Horská dráha nás vysadila a získali jsme maturitní vysvědčení. Možná, že by se celý gympl dam přirovnat k návštěvě lunaparku. Někdy nahoře a hned zas dole, jako na houpačce. Jindy zase v domě hrůzy z písemek a zkoušení. Občas se zaláskovanou hlavou v oblacích jako na obřím kole. Snad chápete, co tím myslím. Lunapark, kde jsme se mohli víceméně bezstarostně bavit. Teď na nás za jeho branami čeká skutečný život.
Po maturitě přišly skoro čtyři měsíce volna. Každý ho strávil různě. Já se podívala s babičkou na Slovensko, jela jsem na čundr, na dva tábory, trochu jsem pracovala, ale hlavně si užívala té euforie z nově nabyté svobody. Mnoho lidí mi v té době řeklo, že právě prožívám nejkrásnější období života. Možná ano, možná ne. Každopádně to bylo opravdu krásné období. Cestování, posezení s kamarády a vodní dýmkou pod stromem v parku a hlavně to plánování všech těch skvělých věcí, které nás teď čekají.
Ale nic netrvá věčně a o prázdninách a bezstarostných chvílích nicnedělání to platí dvojnásob. Přišel konec září a s ním i začátek prvního semestru na vysokých školách. Jsem ráda, že se valná většina lidí, které znám, dostala tam, kam chtěla. Těm jiným, mezi které patřím i já, se to podaří tentokrát.
Mám radost, že se spolužáky z gymplu se pořád vídáme docela často. Přestože jsme se rozutekli do všech směrů. Já vím, máme teprve půl roku po maturitě a těžko říct, jestli tato přátelství ze střední školy vydrží i do budoucna. Jde o to, co je teď, protože tu právě bilancuju loňský rok.
Na závěr ještě jedno malé shrnutí: ples, příprava na maturitu, maturita, prázdniny po maturitě, vysoká škola a mezitím spousta chvil s kamarády u kafe, v hospodě, po čajovnách, pod stromem, na stromě a podobně.
Loučím se s rokem 2009, který se mě osobně vydařil. Jsem zvědavá, jaký bude tento rok.

Co je u mě nového

A je to. Konečně jsem si vybrala, na jaké vysoké školy se budu hlásit. Letošní výběr se od toho minulého zase tak neliší. Podám si přihlášky na Anglistiku amerikanistiku na Filosofické fakultě, Anglický a německý jazyk se zaměřením na vzdělávání na Pedagogické fakultě a na Žurnalistiku na Fakultě sociálních věd. Tři přihlášky, stejný počet jako před rokem. Doufám, že optimální číslo pro přijetí aspoň na některou z nich. (Ale chtěla bych se samozřejmě dostat na všechny.) Letos se na zkoušky poctivě připravím.
Co mě právě teď nejvíc trápí, jsou zkoušky FCE. Mám se na ně přihlásit, či ne? Myslím si, že už umím dost, abych je zvládla. Jen bych si přála více podpory ze strany mých rodičů. Aspoň troška důvěry by neuškodila a povzbudila by mě. Už dlouho jsem rozhodnutá dělat FCE v březnovém termínu 2010, ale teď jednoduše váhám. Bojím se, nebo mám v hlavě tak trochu zmatek. Cítím se nejistá. Nejhorší je, že rozhodnout se musím dneska – 18. ledna, jelikož potom už bude poplatek o 7 stovek vyšší. Ono, když za něco máte dát 4300, nebo 5000, už to je docela rozdíl.
Navrhla jsem rodičům, že v případě případného neúspěchu si to zaplatím sama. To by bylo fér, že? Souhlasili. Ale stejně pořád ještě váhám. Kvůli těm penězům, samozřejmě. A pak, jak už jsem zmínila, bylo by opravdu skvělé, kdyby v tomhle stáli za mnou. Protože je to pro mě strašně důležité. Ty zkoušky potřebuju složit a když se na ně přihlásím, musím nejen projít, ale také získat co nejlepší známku.
A já pořád nevím, zda do toho mám jít…

Alpy (10 – 13. 12. 2009)

V prosinci jsem už potřetí vyrazila na tři dny lyžovat do Rakouských Alp s Gymnáziem Špitálská, mojí teď již bývalou školo. I tentokrát jela moje spolužačka Verča Dobrová, takže jsme mohly probrat, co se od maturity změnilo a vyměnit si novinky o našich kamarádech, které už nevídáme tak často.
Odjížděli jsme ve čtvrtek 10. prosince těsně před půlnocí. Cesta k našemu hotelu Unterwicht v Maishofenu trvala celou noc. Na místo jsme dorazili přibližně v sedm ráno. Museli jsme se rychle probrat a převléknout se na pokojích do lyžařského. V půl deváté nás autobus odvezl k lanovce.
Pravda, vypadá to docela drsně jet na lyže na celý den po nevalném spánku v autobuse, ale nějak se to vždycky zvládne. Touha zalyžovat si je asi silnější.
Lyžování bylo skvělé. Sice moc neznám české hory, s tátou jsme jezdili jen do Jeseníků a párkrát jsem lyžovala v Jizerských horách, ale soudím, že lyžování v Alpách se hned tak něco nevyrovná. (Sorry, Makovice Vysypaná…) Sjezdovky tam jsou tam většinou dlouhé a široké, místy prudké, jindy téměř rovné, s boulemi i bez nich. Kvůli nedostatku sněhu fungovalo méně sjezdovek než v minulých letech, ale i tak bylo lyžování krásně vyčerpávající.
S počasím už to bylo horší. Celé tři dny jsme čekali, až vyleze sluníčko. Nakonec se ukázalo až poslední den a to asi jen na hodinu, pak se zase rychlo schovalo za mraky a začalo sněžit. Sníh padal prakticky neustále, ale horší byla mlha. Opravdu hodně nepříjemný byl umělý sníh ze sněhových děl. Jsou to vlastně drobné ostré krystalky ledu . Řežou. Pokaždé to bylo jako ledová sprcha. Studený nepříjemný peeling. Nicméně vydržet se to dalo.
Večery v Alpách patří tradičně zábavě. Navzdory tomu, že jsme všichni unavení a v městečku Maishofen není na výběr moc míst, kam se dá zajít, nejdeme hned po večeři spát. Nikdy s Verčou nevynecháme návštěvu „Dicka“. To je místní obchod. Oficiálně „Spar Dick“ a prodává tam Frau Dick. Takže v městečku je prostě všechno „dick“. Na náměstíčku před „Dickem“ stojí takové velice skromné vánoční trhy, kde prodávají horkou medovinu, svařák a jiné lahodné věci. S Káťou a Radkou, dalšími bývalými studentkami Gymnázia Špitálská, jsme si daly svařák - dokonce dvakrát. Byl moc dobrý. Pro nás Čechy bylo naprosto nezvyklé, že nám nápoj nalili do porcelánových hrnků. Po vychutnání si lahodného svařáku jsme je zase s úplnou samozřejmostí vrátili do stánku. To je velký rozdíl oproti Česku, kde by cokoliv bylo okamžitě ukradeno.
Ani Rakousko ovšem není dokonalým rájem na zemi. Druhý večer, když jsme šly z nákupu, pouštěly na nás nějaké děti silvestrovské raketky. Jedna z nich mě opravdu zasáhla. Naštěstí jsem měla bundu. Mě ani bundě se nic nestalo, ale naštvalo mě to, a proto jsem jim šla svou lámanou němčinou vynadat. Ti kluci, mohlo jim být tak 10, vyděšeně zírali a omlouvali se. I tak jsem jim zbylé rachejtle zabavila.
Později téhož večera jsme my, bývalý studenti, vyrazili na místní diskotéku. Pěkně jsme si zatancovali a zasmáli se tanečnímu umu některých místních. Na parketu se k nám totiž přidali podnapilí Rakušané trsající podle „nejnovějších trendů”. Čas se tam zastavil už hodně dávno.

Musím říct, že do Alp jsem se opravdu těšila a nezklamaly mě. Doufám, že budu moci jet i za rok.