úterý 22. prosince 2009

Knihovnička


Opravdu nejsem člověk posedlý uklízením. To však rozhodně neznamená, že bych si libovala v nepořádku. Jen nemusím mít pokojíček jako škatulky, bezmyšlenkovitě likvidovat veškerý bordel. Systematicky a nemilosrdně. Bydlím s rodiči a mladší sestrou v třípokojovém bytě. Maminka je úklidem posedlá. Největší relax pro ni představuje luxování. Ráno ze všeho nejdřív běží do kuchyně umýt nádobí. Tatínek snad odjakživa „uklízel“ stylem „vezmu-hodim“. Celou jednu stěnu v ložnici pokoji zabírá asi 20 velkých papírových krabic nepříliš výstavně poskládaných na sobě. V nich se dá, nebo spíš nedá, nalézt všechno možné. Už hezkou řádku let své věci skládá do nich. A krabic neustále přibývá. Sestřička nejradši sedí u mého notebooku a hltá nejnovější dění na facebooku.


Nejvíc mě ničí, že nemám pořádnou knihovnu, kam bych si uložila knížky a případně učebnice do školy. Sestra má ve svém mini pokojíčku nevelkou starou knihovnu, v té jsou uloženy knížky nás obou. Jenže už se do ní skoro nevejdou. Před pár lety jsem dokonce téměř všechny pohádkové knížky naskládalo do dvou velkých krabic. Jedna skončila v šatníku, druhá byla odvezena na chatu. Rve mi to srdce. Ubohé knihy.


Mám ráda knihy, a proto si čas od času nějakou koupím, nebo ji dostanu darem. Před Vánoci s tátou pravidelně podnikáme útok na obchod Levné knihy. Bohužel nové přírůstky už skutečně není kam dát.


Naděje se svitla, když jsem o víkendu vytáhla rodiče do obchodního domu Ikea. Už dlouho tam mám vyhlédnutou jednu obyčejnou levnou knihovničku. Tátovi se ale nezdála. Prý by radši sám postavil hlubokou skříň: vepředu knížky a vzadu úložný prostor pro lyže a takové sezónní věci. S touto vizí koketuje už několik let. Moje sestra jen obrátila oči v sloup a prohlásila: „Boha jeho!“. A naděje na nový domeček pro naše knížky zcela zhasla. ¨


Rozhodla jsem se aspoň, že udělám pořádek v té stávající knihovničce. Věnovala jsem tomu několik hodin a knížky roztřídila podle velikosti, žánru, autorů a ty dětské, které už se ségrou číst nebudeme naskládala za ty, které třeba ano. Vypadá to teď mnohem lépe. Hurá.
22/12/09

Hair

Film Miloše Formana „Hair“ (Vlasy) jsem poprvé viděla přesně před pěti lety. Okouzlil mě a mnohé moje kamarády taky. Původně byl tento muzikál uváděn na Broadwayi. V roce 1979 podle něj vznikl film. Bohužel ve své době propadl, protože lidé měli v té době už plné zuby hipíků a války ve Vietnamu.

Dnes patří snímek mezi klasiku. Příběh začíná ve chvíli, kdy venkovskéhý mladík Claude Bukowski (John Savage), odjíždí k odvodu do New Yorku, aby ve Vietnamu hrdě sloužil své vlasti a s velkou pravděpodobností tam za ni i padl.

V Central Parku zahlédne krásnou dívku jedoucí na koni a seznámí se s partičkou hippies charismatickým Bergerem (Treat Williams), blonďatým Woofem (Don Dacus), černým Hudem (Dorsey Wright) a dívkou Jeanie (Annie Golden), která čeká dítě buď s Hudem, nebo Woofem, ale je jí jedno s kým.

Ač se Claude zpočátku tváří velice nedůvěřivě, nakonec přijme Bergerovo pozvání a stráví s touto partičkou zbytek odpoledne a následujícího dne se jich všech pět vetře do vznešeného domu newyorské smetánky na oslavu narozenin Sheily (Beverly D‘Angelo), té dívky na koni. Protože je podle jejich vzezření na první pohled jasné, že mezi pozvané nepatří a ani na opakované výzvy neodejdou, skončí všichni ve vězení. Předtím ale Berger předvede dnes legendární tanec na stole doprovázený písní I Got Life.

Film je celý našlapaný chytlavými písněmi. Jejich autorem je Galt McDermot. Těm, kteří film viděli, další děj popisovat nemusím, těm ostatním to nemůžu udělat, protože to by pak z filmu nic neměli. Doporučuji zhlédnout, stojí to za to.

Podepsat - Nepodepsat? Sežrat - Nesežrat?


Určitě se vám to už nejednou stalo. Na ulici vás oslovil nějaký člověk a vytrvale vás přemlouval k podepsání nějaké velice výhodné smlouvy, či ke koupi „francouzského parfému za jedinečnou cenu“. Jistě se mnou budete souhlasit, že tito lidé vás „s nepořízenou“ jen tak nepustí. Je téměř nemožné se jich rychle zbavit. Ať už nabízejí cokoliv.


Nedávno jsem seděla v metru a četla si noviny. Zničehonic si kolem mě sedli čtyři černě odění chlapi. Scéna jako z filmu o mafii. Ten nejošklivější se mě slovensky zeptal, jestli mu rozumím a jestli jsem pojištěná u VZP. Na obě otázky jsem odpověděla váhavě přikývla. Podle otázky o pojišťovně jsem poznala, že to nejsou gauneři v pravém smyslu slova. I když si v té chvíli mnuli ruce, že mají další jistou kořist.


Cesťák započal svůj přesvědčovací monolog. Celá záležitost se týkala Integrovaného zdravotnického systému. Nabízeli mi kartu, na které by byly všechny údaje o mém zdravotním stavu včetně léků, které mi kdy nějaké lékař předepsal. Ze seriálů jako je Pohotovost vím, že něco podobného funguje v Americe, ale pokud jde o tento stát, není to ještě v použitelné fázi.


Dostala jsem letáček se stručnými informacemi a internetovou adresou. Vzápětí po mě požadovali mou kontaktní adresu. To by tak hrálo. Běžně dávám cizím lidem v metru své nacionále. A jako na běžícím páse podepisuju na koleni smlouvu s nějakou společností, o které jsem před pěti minutami neměla ani tušení. Ostatně mi ani neřekli ze které firmy jsou. Tvářili se sice jako zástupci VZP, ale to bych mohla klidně i já oslovit kohokoliv na ulici a tvrdit to samé.


Ne, opravdu jsem jim nemínila nic podepsat. Řekla jsem jim, že si zjistím víc na internetu a pak se rozhodnu. Chlap zbystřil, ale nehodlal se tak lehce vzdát. „Ale takhle to máte zadarmo! Copak vy s tím pak půjdete někam na pobočku? To chci teda vidět! Hahaha!“, prohlásil a bylo evidentní, že se ze mě snaží udělat blbce a dával mi najevo, že si myslí, že jsem úplně hloupá, když mu to teď okamžitě nepodepíšu. Zřejmě na první pohled působím jako snadná oběť. Když ale po chvíli zjistil, že mě doopravdy nepřesvědčí, tak to vzdal. A ten leták mi násilně vyrval z ruky. Já jsem ho chtěla zpátky, dal mi ho, tak je můj. On se mi vysmál, že to nejde a zlomyslně se řehtal se čím dál víc. Všichni čtyři zůstali dál sedět na svých místech a on se mi vysmíval na celý vagon. Asi mi chtěl ukázat.


Ten chlap byl od začátku velice arogantní. Připadal mi jako typ muže, od kterého by se každá žena měla držet co nejdál. Neříkám to proto, že by mě jeho chování urazilo. Nesejde mi na tom, co si o mně myslí cizí lidé v metru. Ale když se bavil on na můj účet , rozhodla jsem se trošku pobavit na ten jeho. Proto jsem se ho zeptala, jestli jsem to správně pochopila tak, že to je jako databáze, která funguje v amerických seriálech. To mi potvrdil. Tak jsem chtěla vědět, proč se o tom nemluví v médiích. A on – na celé kolo, že zrovna teď v sobotu o tom mluvili v televizi. Prý tato databáze existuje už čtyři roky a je v ní 1, 8 milionu občanů. Na to jsem poznamenala, že to není moc. A on opáčil, že je. Opět stylem „jsi úplně blbá, holčičko“. Nehádala jsem se s ním, byla strašná legrace jej otravovat, když o další konverzaci se mnou viditelně nestál.


Moje maminka pracuje v lékárně, tak jsem mu řekla, že bych se byla o Integrovaném zdravotním systému dozvěděla od ní, kdyby byl opravdu tak skvělý, jak mi ho tu avizuje. To se přidal i další „muž v černém“ a bylo mi řečeno, že lékárny o čem takovém asi nejsou informované. Já na to, že musejí být díky neustálému kontaktu s lékaři. Bylo vidět, že ti ostatní tři už mě mají plné zuby a naznačovali, že stačilo říct, že nic nepodepíšu. Vsadím se, že má reakce byla velice neobvyklá. Potom už raději všichni čtyři přestoupili do jiného vagonu.


Po návratu domů jsem zavolala mámě. Chtěla jsem zjistit, jak je to doopravdy. Dozvěděla jsem se, že ti chlápci pravděpodobně zastupovali jednu společnost, která funguje jako pojišťovna. Jenže má smlouvu jen s některými lékaři a lékárnami. To v praxi znamená, že když onemocníte, musíte jít tam, kde mají s touto společností smlouvu, jinak budete za lékařskou péči platit nehorázné sumy. To by mi ti chlápci nejspíš zapomněli sdělit a já, kdybych to podepsala, bych se dočkala nepříjemného překvapení.


Třeba to ale opravdu byli zástupci VZP a mysleli jen na má dobro, když mě přesvědčovali, abych se jim podepsala. Možné to je :-)))

sobota 19. prosince 2009

Je tu sníh!!!

Praha je nádherné město. V kterékoliv denní či noční době je plná půvabu. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Tento týden v Praze sněží. Nevzpomínám si, kdy naposled sněžilo tolik dní po sobě a sníh okamžitě neroztál.

Začalo to v pondělí, kdy nejprve vzduchem létalo několik nevinných vloček a náhle tu byly bílé chodníky a po silnicích se plazily sněhové jazyky. Řidičům a městským službám proto tahle skromná sněhová nadílka jistě přidělala na čele spoustu vrásek.

Lidé obvykle nadávají na mráz a na sníh. Proč ale, když je to normální koloběh přírody? Na předválečných záběrech z Prahy lidé na Vltavě bruslí a z ulic odklízejí ohromná množství sněhu. V dnešní době, kdy napadne pár centimetrů třikrát za sezonu a během několika hodin zase zmizí bychom měli spíš oslavovat. Už jen proto, že je to krása koukat se večer z okna na poletující vločky třpytící se ve světle pouličních lamp.

So, 19-12-09