Au revoir UK!

Balancuju nad propastí a možná spadnu dolů. Ale pořád je tu velká naděje, že to ustojím a přežiju. 

Dneska jsem se takříkajíc definitivně rozloučila se studiem na FHS. Na neléhání babičky a otce jsem „zkusila aspoň nějakou zkoušku“. Ti, když se před nedávnem dozvěděli, že s touto školou končím, byli úplně zdrcení. Nešťastní kvůli tomu, že jsem podle nich zahodila veškeré šance na dobrou budoucnost. No, právě od táty to vážně sedí.

Mým snem ale nebylo a nikdy nebude studovat na FHS, protože to jednoduše nejde. Mámu to také překvapilo a mé rozhodnutí se jí nelíbí, nicméně řekla na to jen: „Buď ráda, že se toho nedožil dědeček!“ Nemám radost, že děda umřel, ale tak nějak tuším, že kdyby ještě žil, tohle by zcela reálně mohl být jeho poslední hřebíček do rakve.

Takže jsem ráno odejela do Jinonic na zkoušku ze sociologie. Předpokladem pro její úspěšné složení bylo nastudovat si vynikající knihu od Anthonyho Giddense. Vážně mě zaujala, ale zpaměti jsem se jí naučit nedokázala. Spíše jsem se o to nepokusila. Místo toho jsem se učila k červnovým  zkouškám na anglistiku-amerikanistiku. Vystudovat tenhle obor je můj sen a určitě, že na to mám. Hlavní bude přesvědčit o tom ty správné lidi.

Do přijímacích zkoušek zbývají  tři měsíce a kousek. Pokud mě přijmou, strávím další 4 měsíce coby nestudent. Doufám jen, že tuto dobu dokážu co nejsmysluplněji využít.

Určitě mi FHS něco dala. Například jsem se dozvěděla, jak to chodí na vysokých školách a získala teoretický přehled o tom, jak se učit. Praxi jsem v tomto semestru moc nedala. Musím říct, že na FHS mají dobrou organizaci, která je na filosofické fakultě poněkud horší, jak mi řekli přátelé, kteří tam už studují. FHS sídlí v hezké moderní budově, filosofická fakulta vypadá na spadnutí. Ale zase existuje o dost déle, což pro mě představuje mnohem větší jistotu.

Nemohu říct, že FHS je špatná škola. Na studentech jim tam doopravdy záleží. Na výběr mají ze stovek předmětů. Takže pro spoustu lidí to může být skvělá volba.

Já jsem tam ale nezapadla. Pokaždé, když jsem tam jela, se mi svíral žaludek v křeči. To se stává. Možná z toho dělám přehnané drama. Vždyť vlastně o nic nejde. Teď se budu připravovat na přijímačky a vydělávat peníze a když všecko vyjde, nastěhuju se s Klárou a Sylvou do společného bytu a budeme si užívat toho pravého studentského života.

Co k tomu ještě napsat. Asi jen: „Loučím se s Tebou, Fakulto humanitních studií! Ale s Tebou se, milé ‚ÚKáčko‘,  v září snad zase šťastně shledám!“