Jak se malá Helenka naučila uklízet

Tohle je zatím poslední dílko z mé tvorby. Příběh inspirovaný životem.

Helenku se  maminka odmalička snažila vést k pořádku. Vždycky milovala pořádek. Dcerka po ní tuto bohulibou vlastnost nezdědila. Byla extrémní bordelář. Už v  dětském věku z ní byla maminka zoufalá. Nebyla schopná si uklidit hračky, bylo jí jedno, že má šatičky špinavé a co víc – často si je dokonce oblékla naruby. Maminka byla bezradná, ale vždycky po ní všecky hračky uklidila.

Tatínek byl smutný, že je smutná maminka, ale že Helenka neuklízí, to mu bylo tak nějak jedno. Sám si na pořádek nikdy moc nepotrpěl. Přesto uznal, že holčička, a tedy budoucí hospodyňka, se přece musí naučit držet své věci v čistotě a pořádku. Lámal si hlavu, až na to přišel. „Vždyť je to úplně jednoduché!“, řekl si. 

Když toho dne přivedla maminka Helenku ze školky, Helenka jako obyčejně roztahala všecky svoje hračky po celém bytě. Maminka si jen povzdechla, nejednou se stalo, že se o ně někdo přerazil a večer se budou muset zase uklidit a bude to jen na ní. Odevzdaně šla připravovat večeři.

Mezitím se tatínek vrátil z práce se záludným výrazem na tváři. Večeře byla znamenitá, i když trochu pokažená tím, že tatínek zakopnul o plyšového medvídka a rozlil přitom mísu s polévkou, která ho opařila. Druhé jídlo proběhlo bez potíží.

Po večeři byl čas jít spát. Tedy pro Helenku. Maminka spustila obvyklé litanie prosby: „Helenko, vždyť panenky pláčou a chtějí spinkat ve svém domečku! Chudák (rozšláplý) medvídek, jak smutně kouká!“ Jenže Helenka to nechápala. Dobře věděla, že panenky nemůžou plakat a medvídek smutně koukat. Asi byla cynik.

Tatínek se však usmál a vesele mrkl na maminku. Obrátil se k Helence a řekl jí: „Naučím tě zábavnou hru!“ Na to Helenka samozřejmě slyšela. Hrála si ráda. Ta „hra“ se jmenovala „Vezmu - hodím“ a měla velice jednoduchá pravidla. Stačilo co nejrychleji naházet všecky hračky do krabic a ty pak schovat pod postel. Hra se Helence okamžitě zalíbila a ani jí nenapadlo, že  vlastně uklízí.

Dá se říct, že tatínek problém vyřešil. Snad aspoň částečně. Jednou přijdou školní povinnosti a Helenka nebude moct sešity házet, nebo což teprve, až bude uklízet umyté nádobí. Radši, aby si koupila talíře a hrnky z umělé hmoty.

Ten večer ale byli všichni spokojení. Helenka, že si pohrála. Tatínek byl pyšný sám na sebe. A maminka měla radost, že bude mít konečně čas pořádně vyluxovat.

Neděle, 9.5.2010, něco k půlnoci

Pop art na druhou

Začalo to vlastně vcelku nevinně. V metru na stanici Pražského povstání je obrovská upoutávka na nějakou akci související s Beatles - Opening Concert "Beatles Night" v podání orchestru v Obecním domě. Každý den jezdím kolem, ale stejně jsem dosud nezaregistrovala, co je to za akci. Naštstí je tu strýček Google. Nejvíc mě na tom billboardu upoutaly obrovské černobílé obličeje mých čtyř hrdinů z mých mladých let. Dále jsem tyto xichtíky viděla na čísi tašce. Zkrátka jsem zatoužila to tom, taky mít tuhle čtyřku v popartovém provedené. Ne, že bych jejich obrázků snad měla doma málo. Nedávno jsme jich se sestrou napočítaly po celém bytě 11. Ale to už teď neplatí.

Věděla jsem, že tyto obličeje pocházejí z obálky desky „A Hard Days Night“, ale celý večer mi zabralo, než jsem našla ty čtyři pravé. Pak už zbývalo jen zadat příkaz „Vytvořit plakát“ v nejnovější verzi kreslícího programu Gimp, který je mimochodem verze od verze horší a horší, ala zase je legálně zdarma. Tato funkce odstranila všechny barvy až z Beatlesáků zbyly jen černé hlavy s bílými konturami. Moc pěkné a připomíná to 60. Léta, což bylo mým cílem. Vytiskla jsem je a pozadí vykreslila výraznými barvami. Nakonec jsem je rozvěsila u ségry v pokoji, stejně jako x fotek mých kamarádů.

Když se sestra následujícího dne vrátila, zjistila, že v JEJÍM pokoji zase visí MÉ fotky. Jenže já svůj pokoj nemám, takže se s nimi musí smířit. Co se jí líbilo, byly pop artové obrázky Beatles, její, zdá se, nejoblíbenější skupiny.

Další den se vymluvila, že je jí zla a nemůže do školy. Odpoledne po návratu domů z práce jsem zase koukala já. Půlka stěny nad její postelí byla polepena jejími novými popartovými obrázky. Nejčastěji plagiáty Andyho Warhola – Jackie Kennedy modrá a zelená, slavný Banán, Marilyn… dále tam hýřiy barvami Mickeymouse a nějací komixáci. Úplně nahoře na čestném méstě viseli sestřini nový popartoví Beatles – barevné půlky jejich obličejů na A4. Krása na pohled. I přesto, že to jsou je kolorované obrázky z černobílé tiskárny. K ségřiným stávajícím černobílým Marlonům, Hendrixům a 3 Sezonám v pekle se barevné akcenty skvěle hodí.

 

20/3/2010

Jenže zatím jsem se pop artům nevěnovala. Od té doby, co jsem nastoupila do práce jsem se vlastně nezabývala ničím, co mám ráda. Snažím se teď hlavně připravovat na přijímačky. Na konci června mi končí v Telefónice smlouva a už teď mě to tam tak štve, že ji nebudu obnovovat - pokud mě dřív nevyhodí sami. Ne, že bych byla líná pracovat. Ona tam totiž žádná práce, kterou by mi mohli přidělit, většinou není. Proto většinu času hypnotizuju hodinky a snažím se je přinutit, aby šly rychleji. Nějak to nezabírá.

Dodatek 18/5/2010

Původně jsem to sem opravdu chtěla přidat hned po napsání....

Milý Deníčku…

Opravdu už si připadám, jako bych si sem psala deník. Ale co na tom – vždyť „blog“ je vlastně složenina dvou slov: „web“ a „log“, takže blog je vlastně takový deníček po síti.

Značnou část tohoto víkendu jsem „věnovala umění“. Ano, chvíli jsem si připadala jako umělkyně. Začalo to tím, že jsem nakreslila dva obrázky.  Na obou byly kočky a oba byly obkreslené z něčeho, co mě zaujalo. Ten první, z výlohy jednoho obchodu na Václavském náměstí, byl černobílý a inspirovaný šedesátými léty, obrázek číslo dvě byl jsem obkreslila z obalu knížky „Breakfast at Tiffany’s” . Holly Golightley na něm seděla se svým kocourem.

Kreslení mě přivedlo k tomu, abych si zase jednou vytiskla  pár fotek na naší nové černobílé tiskárně a přizdobila s nimi byt. Toho, kdo mě již někdy poctil svou návštěvou, fotky nalepené na stěnách a na lednici možná lehce šokovaly.  Moje domácí galerie čítá všecko možné i nemožné plakáty mých oblíbených skupin počínaje, fotkami kamarádů konče. A mě se to líbí. Je to jeden z nejlepších způsobů, jak si vyzdobit byt.

Když jsem vytiskla fotky, napadlo mě trochu si zaexperimentovat. A tak jsem objevila „pop art“. No, vlastně to byl spíš Andy Warhole o nějakých těch padesát let před mnou, ale dnes jsem ho objevila já pro sebe.  Abych to zkrátila, na lednici nám teď visí přibližně tohle:

Bohužel nemám barevnou tiskárnu, tak jsem musela tisknout černobíle a pak přišly na řadu pastelky.

Výsledek, doufám, stojí za to. Ale největší radost mám z toho, že jsem za tento víkend udělala něco, z čeho budu mít radost ještě dlouho. Propadla jsem kouzlu pop artu!!!!!

7/3/2010

 

 

Když se spojí 3 dlouholeté lásky najednou – The Sims, Titanic a šaty…

Napadlo mě, že bych si na YouTube mohla zadat heslo „The Sims“, s tím, že se nechám překvapit, co z toho bude. Mezi prvními odkazy byl jeden, co mě obzvlášť zaujal – „Titanic“. Protože se jedná o jeden z mých nejoblíbenějších filmů, rozhodla jsem se, že se podívám, jak vypadají Jack a Rose z Krasohlídkova (Pro nezasvěcené Simské město). Vypadají jako Simíci, to by jeden neřek’, že? Ale „Rose“ a „Jack“ jsou si celkem podobní.

Tohle video na YouTube je docela na dlouho a je rozkouskované do mnoha pokračování. Někdo si dal strašnou práci s tím, že udělal celý Cameronův film se Simíky. Doslova. Jistě, že je trochu zkrácený a ve hře Sims úplně dokonalý hraný film nikdy nevytvoříte. Do konce použili originální anglický dabing a to mě nejvíce  inspirovalo k napsání tohoto článku. Sledování mě po nějaké době přestalo bavit. Dokonce mě omrzel i ten dabing. Koukat se na Simíky, jak chodí po Titanicu a občas pohodí hlavou, či máchnou ručičkou,pro mě rozhodně není zábava ne celé odpoledne. Když si ale si představím, kolik to autorovi muselo zabrat času. Klobouk dolů! Myslím, že výsledek stojí za to. Opravdu využil všechny omezené možnosti, které hra The Sims 2 poskytuje, jak nejlépe mohl.

Vzpomněla jsem si, že před devíti lety – to mi bylo jedenáct – jsem na tomto filmu (teď myslím originál) úplně ujížděla a pouštěla jsem si ho každý den. Když jsem se učila na přijímačky na gympl a týden jsem byla doma, pustila jsem si Titanic jeden den dokonce třikrát. Určitě vás napadne, že jsem byla po uši zblázněná do Leonarda DiCapria. Nicméně tomu tak nebylo. Zamilovaná jsem byla. Jenže do secese a Rosiných hadříků. Všechny jsem si pečlivě překreslila na papír, který jsem pak někde ztratila, ale stejně. Všechny její šaty byly moc krásné. Studovala jsem je celé hodiny – jejich barvy, střihy. Ještě dnes bych dokázala říct, jaké šaty měla Rose na sobě v té, či oné scéně. A to jsem Titanic neviděla nejméně pět let. Až dnes tu Simáckou verzi. Ve všech scénách měla Rose správné šaty. Protože jsem si kdysi stáhla do Simíků 2 všecky možné Rosiny šaty, které byly na internetu k dispozici, vidím, že takto zamilovaná rozhodně nebudu sama.

Opravdu bych si přála si aspoň na chvíli některé               z těch nádherných šatů obléct a vyfotit se v nich. A musím se i na hraný film podívat v angličtině. Protože anglicky               jsem to ještě neviděla. Jen jedna věc mě na Cameronově filmu trochu štve, a je to konec. Proč ta stará paní pro všecko na světě hodila ten náhrdelník do oceánu? To ho nemohla podarovat tomu lovci pokladů? Tenhle film by si zasloužil takový konec. V kině by to bylo rozplakalo ještě víc lidí. A mě u televize určitě taky.

Jak jsem už zmínila, na světě nejspíš žije pěkných pár bláznů do filmu Titanic a já se hrdě hlásím mezi ně!

prožito, vymyšleno a napsáno 7. března 2010

Jsem zpátky, přátelé!!!

Tak, a dneska to konečně rozlousknu a dám sem  články, které jsem napsala na začátku března!!! Protože jsem je sem měla dát už dávno, ale nikdy jsem se k tomu nedostala. Ten čas toto jaro letí nějak moc rychle.

A takhle to tedy se mnou vypadalo ani ne tři měsíce nazpátek. Myslím, že jsem byla mnohem veselejší, bezstarostnější a naivnější. Posuďte sami!

Koukám, že jsem na blog neměla už skoro měsíc čas

Dneska jsem oficiálně přišla o status studenta na Karlově univerzitě v Praze. Věděla jsem, že se to stane a vlastně jsm si to tak naplánovala už dávno. Mám opravdu velké štěstí, že se mi už před měsícem podařilo najít práci. Či spíše si mě ona práce našla sama.

Na lednovém plese se mě má bývala spolužačka Petra zeptala, jestli bych nechtěla brigádu v O2, na tři dny v týdnu, 5-6 hodin denně a že bych tam navíc mohla chodit, jak bych chtěla. To se mi líbilo, a proto jsem se rozhodla jít do toho. Až později jsem se dozvěděla, že výraz "chodit, jak bys chtěla" byl míněn doslova doslovně - v noci, o víkendu... Ale stejně budu nejčastěni chodit přes den. I když, uvidíme...

Nejdřív jsem tedy byla jako brigádník. Jenže jsem si zjistila, že jako budoucí nestudent bych buď 1) musela mít práci, nebo 2) měla povinnost jít na pracovní úřad. Tak jako tak bych stejně musela platit zdravotní a sociální pojištění, jako každý. S druhou variantou jsem počítala vlastněn už od konce září. Když se mi ale naskytla možnost, abych v O2 zůstala na plný úvazek, neváhala jsem ani minutu. A tak už nejsem student, ale řadový zaměstnanec. Alespoň do konce června. Od září, doufám, začnu zase studovat. Tentokrát na škole, kde se budeme skutečně něco učit. Co budu dělat mezitím, je ve hvězdách.

Protože se mi však nelíbí status "zaměstnanec" (ještě se tak necítím, přijdu si na to hrozně mladá), budu odteďka říkat, že jsem "umělkyně". To může být každý, ať už mu to něco vydělává, nebo ne. Hraju na kytaru a kreslím. A o tom to je. Jsem umělkyně!

Možná vás bude zajímat...

Ve středu 24. února jsme s Lenkou a Miladou šly na koncert Sto zvířat do Paláce Akropolis. "Zvířátka" se nám moc líbila. Jenom slečna šatnářka nás trošičku naštvala.

Předmět: stížnost na obsluhu v šatně

Datum: 25.2. 2010, 00:35 - před 2 dny

Dobrý den,

do Vašeho klubu chodím na koncerty opravdu ráda. Včera (24.2) jsem se například zúčastnila skvělého vystoupení kapely Sto Zvířat. Co mě však nemile překvapilo, byla velice neprofesionální obsluha v šatně. Za mikinu nacpanou v rukávě mi ta slečna naúčtovala částku jako za další věc. Platila jsem tedy 20 Kč místo deseti. Nejde mi o ty peníze, ačkoliv když si tedy účtujete za kus, měli byste to tam mít viditelně napsané, pak by bylo všecko v pořádku. Chci si stěžovat přímo na tu ženu. Dělalo jí vysloveně škodolibou radost, že tu mikinu objevila. Požádala jsem ji totiž, aby zkontrolovala, jestli v tom rukávu opravdu je a poté se škodolibým výrazem prohlásila, že kdybych mlčela, tak by na ni nepřišla. Vzápětí ale vítězoslavně dodala, že rukávy vždycky kontroluje. Byla jsem tak rozčilená, že jsem lístek od šatny strčila do peněženky a odešla na koncert. Později mi ale došlo, že jsem měla chtít lístky dva. Nevím, jestli počítáte tržbu z šatny podle lístků, ale pokud ano, tak si taková povedená slečinka může za několik večerů přijít na nemalé dýško. Každopádně mi vyloženě přišlo, že si ty peníze strčí do kapsy. Její jméno bohužel neznám, ale má černé vlasy po ramena a ofinu a na sobě měla oranžovočervené triko s černým nápisem. S její službou jsem byla velmi nespokojená nejen já, ale i mé dvě kamarádky.

Žádám od Vás aspoň omluvu za chování vaší šatnářky

S pozdravem

Martina Teislerová

Předmět: RE: stížnost na obsluhu v šatně

Datum: 26.2. 2010, 10:13 - včera v 10:13

Vážená paní Teislerová
Samozřejmě se Vám,omlouvám.Zda se za každou věc uloženou do šatny má platit by se asi dalo diskutovat,ale u nás
to rozhodně běžné není,tedy máte pravdu že jste platila víc než měla.Z Vašeho e-mailu je mi však jasné,že o peníze nejde.Slečna kterou popisujete nám pouze brigádně pomáhá při koncertech které jsou vyprodány,doposud na její chování nebyla žádná stížnost,ale bohužel z praxe vím ,že většina lidí raději nic neřekne.Vaše upozornění je pro mne velice cenné ,protože provoz Paláce Akropolis je velký a náročný.Program připravujeme pro návštěvníky a podílí se na něm řada lidí.Bohužel přes veškerou snahu se celkový dojem dá pokazit takovouto nepříjemností.
Slečnu upozorním,že postupovala nesprávně a její přístup je neakceptovatelný.Pokud budete mít jakýkoli problém,při návštěvě Paláce Akropolis,neváhejte se obrátit na vedoucí provozu(musí být přítomen vždy),popřípadě pořadatele akce,nebo písemně na mou adresu michael.sanda@palacakropolis.cz. Jak je patrné z adresy jmenuji se Michael Šanda,mám na starosti provoz Paláce Akropolis(především bary),tedy pokud budete mít cestu kolem,přeplatek vám vrátím a rád Vás pozvu na účet podniku na drink.Ještě jednou se omlouvám

 

Když se mi něco nelíbí, tak se ozvu. Na to mám přece právo ne? Slečna ze šatny mě skutečně vytočila. Nedokážete si představit, jakou mi  ta omluva udělala radost. Skákala jsem po bytě a křičela: „Hurá!!“. Vypadá to, že slušnost mezi lidmi ještě tak docela nevymřela a to je moc dobře. Možná vás napadne otázka, jestli si opravdu půjdu vyzvednout přeplatek (1o Kč) a dám si drink na účet podniku. Řeknu narovinu, že ne. Ale je to od nich milé, že?